Tři generace, jedna vášeň: Jak rodina Slivkových vrací život historickým pokladům z papíru

Není výjimečné, že se ve společné dílně nebo ateliéru potkávají při práci rodiče se svými potomky. Ale bratr se sestrou a k tomu maminka, občas i babička? „V tomhle ohledu jsme opravdu dost neobvyklý tým. Před prací na nové zakázce dlouho a živě diskutujeme nad postupem, protože každý z nás může věc vidět jinak. A někdy se i trochu pohádáme,“ usmívá se nejmladší členka restaurátorského klanu Eliška Hercová Slivková. Ta vystudovala restaurování papíru a knižní vazby v Litomyšli. Její bratr Jan do tajů a nuancí vznešeného materiálu, poprvé vyrobeného v Číně před dvěma tisícovkami let, pronikl během studií na Fakultě výtvarných umění v Brně. Základ ale měli oba dva už z domova. Eliška s Janem v ateliéru vyrůstali a drobné „restaurátorské úkoly“ dostávali od chvíle, kdy dokázali udržet štětec v ruce. Když jejich maminka Lucie pracovala na záchraně vzácného historického kusu, třeba poškozeného plakátu, natrhala jim obyčejný leták či jiný papír a oni jí koukali pod ruce a snažili se její postupy co nejvěrněji napodobit.

Mohlo by se vám líbit

KVÍZ: Zjistěte, zda poznáte český film podle jediného pohledu na dům či chalupu

Restaurování vitráží pro katedrálu svatého Víta

Teď Lucie Slivková Waulinová a její děti provozují společně dva restaurátorské ateliéry. První je v Praze, druhý na chalupě v severních Čechách. Občas radu přidá i babička Alena, která s papírem pracuje od roku 1958. Kouzlo jeho restaurování spočívá mimo jiné v tom, že je každá zakázka typově úplně jiná. Stačí se rozhlédnout po ateliéru, který zabírá celé první patro domu. Na velkých pracovních stolech leží knihy, grafiky i reklamní plakáty. Liší se také velikostí. „Restaurovali jsme například originály návrhů vitráží pro okna katedrály svatého Víta od Stanislava Libenského,“ vzpomíná Eliška. Okna mají na výšku 6,5 metru a Libenský malby vytvořil v měřítku 1:1. V podobných případech už nestačí ani největší stoly, vybavení ateliéru se musí vyklidit a práce se přesune na podlahu.

Historické tisky od Alfonse Muchy v neuvěřitelné kvalitě

Jak padlo v úvodu, samotnému restaurátorskému zákroku musí předcházet podrobná analýza daného papíru a použitých barev. Každý artefakt je jiný, záleží i na jeho stáří. „Staré materiály jsou velmi kvalitní. Třeba takový originální Mucha, to jsou tisky, které byste, když to přeženu, klidně mohli dát do pračky, a barva se na nich ani nehne. Ale novější věci bývají katastrofa, barva hodně pouští, takže musíme volit jiný postup,“ popisuje Lucie. Nejhorší jsou podle ní budovatelské plakáty z padesátých let minulého století, kdy se na kvalitě šetřilo snad nejvíce. Pokud by v těchto případech restaurátor první fázi přeskočil a vzal do ruky hned čisticí prostředek, mohl by dílo nenávratně poškodit.

Restaurátorská dilemata: zachovat patinu nebo vytvořit novotu?

Klienty rodinné firmy jsou jak muzea a galerie, tak soukromníci. Většinou se jedná o sběratele, ale výjimkou nejsou ani lidé, kteří starý plakát nebo knihu našli na půdě a chtějí si je nechat opravit jako památku na předky. „A jsou za tím často velice krásné příběhy. Třeba tenhle plakát s historickým automobilem nám přinesl pán, jehož dědeček dělal šoféra jednomu továrníkovi. Řídil stejný model a plakát dostal jako dárek od svého zaměstnavatele,“ ukazuje Jan plakát s vyobrazením rudého krasavce belgické značky Minerva. Papír je vyčištěný a podlepený, zbývá doretušovat poškozená místa. V tu chvíli nastává poslední dilema: má plakát nebo obraz svítit novotou jako v době svého vzniku, nebo mají být jeho šrámy přiznané? Podle Jana je ideální kombinace obojího. Byla by chyba poškození vzniklá používáním zatajovat, vždyť i ona jsou součástí příběhu, který stará umělecká díla vyprávějí.

Článek vyšel v časopise Venkov & styl v čísle 2/2024.

Mohlo by se vám líbit

Manželský pár utekl z Prahy na venkov: Chatka ze 70. let se proměnila v dokonalé bydlení

Galerie: Galerie: Jak pracují restaurátoři

4 fotky 5 fotek