Žitná sláma je zásadní společnicí Lenky Kmoškové. Dokáže z ní skvěle vyrobit řadu věcí, které používali naši předkové a bez jejichž pomoci by měli život těžší. Praktická role jim zůstala a časem se přidala i ta zdobná.
Matku nasměrovali k řemeslu synové. Jak? Čtyři bratři Kmoškovi se od mládí zajímali o pravěk tak nadšeně, že postavili na zahradě pravěkou pec na vypalování železné rudy a keramiky, keltské obydlí a na ně se rozhodli vyrobit došky. Zaseli žito a… došli až k cíli. Jenže zbyla spousta odpadní slámy. „Obilí, které zůstalo po vymlácení, jsem nechala pomlít a začala péct chleba,“ popisuje Lenka Kmošková, původně zemědělská inženýrka-zootechnička. Časem si přiznala, že chleba patří do ošatek. „Staré ošatky mi byly vzorem a já jen podle nich začala zkoušet plést nové,“ naznačuje situaci před lety. I to zvládla! Obojí jí zůstalo a je ochotná naučit to také další zájemce.
Nádob ze stébel dlouhé žitné slámy má Lenka plný dům. Jsou funkční a praktické, žádné lapače prachu. Byť nejčastěji vyrábí ošatky kulaté i oválné, malé či velké, je autorkou také dalších věcí. „Mám na kontě zásobnice na obilí i peří s poklopem či bez, koš pro uhlíře na nošení dřevěného uhlí, hasičské džbery...,“ vypočítává Lenka svůj „arzenál“, který nezřídka směruje i do skanzenů, muzeí. „Jde o nádoby nerozbitné, lehké, materiálově husté, které při dobrém opatrování vydrží klidně i sto let,“ krčí rameny.
Vše ve vlastní režii
Lenčini synové zůstali u stavebního řemesla. Restaurují dřevěné i hliněné věci a objekty, vyrábějí došky, vážou z nich střechy. Tudíž sami ve velkém pěstují a zpracovávají pro své potřeby žito. „Slámy mám dost,“ rozesměje se šikovná dáma, která si na ošatky vybírá lepší stébla. Horší jsou na copánky, z nichž vytváří střevíce, nebo jimi oplétá demižony proti rozbití.„Dříve se z nich dělaly i přenosné úly – košnice,“ připomíná ve své dílně sídlící v přízemí bývalého historického hostince s koloniálem. Ten manželé Kmoškovi ve východočeských Sebranicích u Litomyšle koupili, opravili a šťastně tu žijí. Za hezkého počasí vyrábí Lenka i v zahradě. „Začátek ošatky, tedy dno, je asi nejsložitější, pak už jde o rutinní postup,“ míní žena řady řemesel. Výrobní postup? „Vyberu vhodná stébla, očistím je. Jejich počet určuje velikost a tloušťku budoucí ošatky. Svazeček na konci svážu vlhkou vrbovou šénou, to je vrbový prut svlečený z kůry, rozštípnutý na ploché pláty. A tou slámu oplétám,“ vysvětluje na praktické ukázce řemeslnice. Vlastní vrby nemá, materiál bere od košíkářů.
„Příprava šén je složitá,“ uvádí Lenka s tím, že zpevňují tvar, vytvářejí oplet. Za již zpevněný konec šikovná dáma hned navléká kožený tunýlek, který udržuje slaměná stébla, aby se nerozutekla, a pomalu onen vzniklý „ohon“ stáčí dokola, čímž vzniká ošatce dno. O chvílí později se už sune nahoru, líhnou se boky ošatky. Lenka pracuje automaticky, na ruce se už nedívá. Když dojde jedna šéna, vezme druhou, stejně obratně napojuje další a další slámu. „Nakonec kleštěmi odštípnu vykukující zbytky šén, ošatku začistím, upravím tvar,“ konstatuje s tvůrčí samozřejmostí. A jaké potřebuje nářadí? Na stole a okenním parapetu leží kladivo, nůž, nůžky, gumové kladivo, metr, kleště, šídlo, režné nitě a jehly. „Soukenickými jehlami se sešijí copánky na demižonu nebo botách,“ podotýká s tím, že ty ze slámy bývaly luxus! Dovnitř se často dávala filcová vložka a podšily se kůží. Když chytily plíseň, zahřály majitele skrze kamna. „Ošatka? Trvá mi pět i šest hodin, ale raději ji dělám nadvakrát. Podruhé lépe vidím, jaké potřebuje zakončení. Po pěti hodinách jsou ruce už unavené,“ připouští žena, která vlastní i ruční tkalcovský stav, na němž tká lněné plátno. Další hobby, ale ne poslední! A propos, jak se dělaly slaměné věci v historii? „Vyráběli je přes zimu muži v rámci řemesla i přivýdělku, ženy s dětmi připravovaly a očišťovaly stébla. Ženskou prací bylo draní peří a předení,“ říká milovnice historie.
Doporučujeme
reklama
Radost nejen z historie
Lenka Kmošková velmi obdivuje praktičnost našich předků a jejich um využít a zúročit vše. Neplýtvat! „Jsme s manželem rádi, že to tak mají i naši synové‚“ uvádí. Ti s rodiči transferovali a opravili v nedaleké Trstěnici unikát – polygonální stodolu ze 17. století s doškovou střechou. „Naše rodina je základ Spolku archaických nadšenců. Přijeďte se podívat!“ láká a do nové ošatky klade čerstvě upečený chleba…
Článek vyšel pod původním titulkem Ruce, sláma, něco vrby... v časopise Marianne Venkov & styl číslo 5/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Zdroj: článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
Galerie: Lenku Kmoškovou k práci se slámou přivedli synové. Uplést ošatku ručně, jako se to dělalo kdysi, trvá až šest hodin
