Česká krojová Popelka Marie Pešková: Jak to vypadá, když je svět spodniček, košil, šněrovaček a zástěr téměř denním chlebem

Odmalička se toužila stát návrhářkou. Už na základní škole měla jasno, kterým směrem se chce vydat. Podala si přihlášku na Střední uměleckou školu textilních řemesel v Praze, jejíž tradice sahá do dob Marie Terezie. „V této škole se učí staré techniky jako šitá krajka, paličkování, tkaní, tisk, ruční výšivka, prostě to nejlepší, co u nás je,“ vyjmenovává Pešková. Původně se zde chtěla hlásit na Oděvní návrhářství, ale díky babičce, která o škole věděla, se podařilo zjistit, jak velký zájem o tento obor je. Ten daný rok otevírali i obor Krajkářská a vyšívačská tvorba, a protože se velká část předmětů shodovala s Mariiným vysněným oborem, nebylo o čem dlouze přemýšlet.

Mohlo by se vám líbit

Příběh o lnu: Všestranná modře kvetoucí rostlina, která dřív zdobila zahradu téměř u každé chalupy

Osudová města

Za další velký zlom považuje výtvarnice studium Textilního a oděvního návrhářství na Technické univerzitě v Liberci, kam se kdysi hlásilo kolem dvou set uchazečů a brali jich deset. Během studia v Liberci absolvovala praxi v Divadle F. X. Šaldy, kde se dostala mezi zkušené krejčové, které jí předaly spoustu cenných rad. Bylo to vůbec poprvé, kdy přičichla k divadlu. Nejzásadnější okamžik právě nastával. Bylo jí 26 let, když navštívila výstavu textilní tvorby své prababičky Marie Fischerové-Kvěchové v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. Znala prababičku jen jako malířku a ilustrátorku, ale ona byla i vynikající návrhářka v Zádruze (manufaktura na ruční tisk na hedvábí – pozn. aut.), kterou spoluzakládala v roce 1900 její maminka Marie Kvěchová. „Když jsem spatřila realizace jejích oděvních návrhů, textilních tisků, dokonce i obuvi pro Zádruhu, zůstala jsem zírat. Čerpala především z lidového motivu a z vlastních krojových studií pořízených při cestách po Čechách,“ zasní se Marie, která se po škole vrátila do Prahy, zdokonalovala se ve svém oboru, ale živila ji i práce ve školství. K myšlence na dílnu, natož zaměřenou na výrobu krojů, bylo ještě dost daleko.

Honzíky neboli vycpané polštářky tvoří krásnou siluetu boků a drží sukni pevně v pase.

Šít na koleni nejde

Důležitým impulzem k založení vlastní dílny byla práce pro folklorní soubor Studánka, kterou jí „dohodil“ kamarád ještě z libereckého divadla. Původně myslela, že založí dílnu jen na opravu oděvů. „Nejsem vystudovaná krejčová, mám krajkářskou a vyšívačskou tvorbu a základní krejčovinu jsem obsáhla díky běžnému šití, které jsem musela zvládnout v rozsahu semestrálních prací a závěrečné bakalářské kolekce na TUL v Liberci. Znalosti ohledně střihů jsem získala v rámci studia, ovšem krojovou spodnici jsem do té doby nikdy nešila, nepotřebovala jsem to,“ říká se smíchem Marie. I z toho důvodu se spojila s kolegyní Evou Walterovou, zkušenou dámou, která léta šila kroje nejen pro folklorní soubor Pramínek v Černošicích a v prostředí krojů, šití i folklorních souborů vyrostla. Od ní se Marie o šití krojů mnohé naučila. V roce 2014 vznikla dílna s názvem Kroje Marjánka. Začátky nebyly snadné. Dvě nadšenkyně do krojů nabízely služby ZUŠkám, ale souborů s dostatečnými financemi tehdy příliš nebylo. Až po čase se dílně začalo dařit a zakázky na sebe začaly navazovat. Do toho přišel covid a minimálně spodničky se na jistou dobu přestaly „točit“.

V Národním divadle

Za obrovské štěstí Marie považuje práci v garderobě Národního divadla, kde pracují úžasné dámy, které jí dokážou poradit, nebo minimálně nasměrovat při řešení krojových „špeků“. A za velkou pomoc považuje i divadelní fundus, kam občas jde, pokud si neví rady. Když šila špenzr, krojový kabátek, pro paní z kouřimského skanzenu, lámala si s ním hlavu dlouho. Zakázku dokázala došít právě díky dámám z garderobiérny i starému kabátku z fundusu.

Mohlo by se vám líbit

Staletá tradice žije aneb už jsme horu postavili...

Záhadná paní z Ameriky

Covid přinesl nejen zdravotní potíže, ale také ukončení pracovní spolupráce s kolegyní Evou. Když se Marie postavila na nohy, blížily se Vánoce, tedy nejnáročnější divadelní období, kdy se často hrají dvě představení denně. Do tohoto kolotoče jí zavolali z hotelu Four Seasons, že je u nich paní z Ameriky, která by chtěla ušít kroj pro dceru, a to během týdne! Šlo o budoucí Miss Nebraska Czech-Slovak Queen 2023–2024. „Musela jsem vzít míry, nakoupit vzorky materiálů, vymodelovat střih, udělat zkušební vzorek, ten vyzkoušet, upravit, domodelovat a znovu vyzkoušet. Tohle vše během sedmi dní,“ vzpomíná Pešková. Když divadelní šílenství polevilo, mohla se naplno věnovat této netradiční zakázce a kroj do Ameriky poté odeslala poštou.

Soubory i jednotlivci

Proč se zabývá výhradně krojem z Čech? S kolegyní Evou se tak na začátku spolupráce a vzniku dílny dohodly. „Na Moravě je dílen hodně a od 40. let tam byl na výsluní kyjovský kroj. Ten český je také moc krásný, ale vždycky byl taková popelka,“ přibližuje Marie. Zároveň šlo o dobu, kdy byla stále snaha československý svéráz udržet. U zakázek od jednotlivců se často jedná o rekonstrukci kroje. Marie konzultuje přípravu s etnografy a muzei, obrací se také na kolegy, kteří jsou do hloubky znalí krojové problematiky. Pracuje i pro soubory. „Kroje přežívají i skrze návrat tradic, jako jsou staročeské máje, Letnice, slavnost Těla a Krve Páně a jiné. Také díky práci folklorních souborů,“ uzavírá Marie Pešková.

Článek vyšel pod původním titulkem Česká krojová Popelka v časopise Marianne Venkov & styl číslo 7/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.

Zdroj: článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno

Galerie: Česká krojová Popelka Marie Pešková: Jak to vypadá, když je svět spodniček, košil, šněrovaček a zástěr téměř denním chlebem

6 fotek 7 fotek