Kouzlení z vrbového proutí aneb tradiční řemeslo stále žije

Při rozhodování, čemu se tedy bude věnovat, nakonec padla jeho volba na učební obor košíkář v tehdy ještě fungujícím košíkářském centru na Mělníku. Líbilo se mu totiž, že z vrbového proutí, které vyroste za pouhý rok, lze vyrobit leccos – od košíku přes dekorační předměty až po přístřešek. Po maturitě a vojně si ještě dodělal pedagogické minimum, protože jej oslovili z jeho alma mater s nabídkou věnovat se odbornému výcviku učňů. Těch bylo ale v minulých letech jednak málo a navíc v oboru žádný z nich nakonec nepracuje, takže pedagogickou činnost pověsil na hřebík a věnuje se košíkářství naplno.

Čarodějná vrba

„Vyučených košíkářů, kteří jsme v této profesi aktivní, jsou dnes v Česku maximálně dvě desítky,“ konstatuje Jan Smrt. V jeho dílně s výhledem na zahradu i louky s pasoucími se kravami, které jsou stejně jako ona součástí rodinné usedlosti, to krásně voní dřevem. Všude, kam oko pohlédne, jsou svazky vrbového prout. I když některé má barvu bílou a jiné zase načervenalou, nejedná se o různé typy vrby, ale rozdíl je v jejich následném zpracování. Někdy se totž zbavuje kůry a jindy ne. Plete se z letorostů, které se sklízí v době vegetačního klidu od listopadu do konce února, kdy je strom bez listí. Pruty svázané do otepí mohou venku ležet třeba do dubna a během této doby se z nich dá rovnou plést. Poté je však třeba je už oloupat, protože jsou vyschlé a při petení by se lámaly. To se dělá dvěma způsoby – vařením nebo tzv mízováním. „V obou případech se proutí před pletením znovu alespoň na půldruhé hodiny namočí,“ vysvětluje košíkář a dodává: „Ale i dobu pobytu proutí ve studené vodě je potřeba správně odhadnout, protože přemočené proutí také může praskat.“ Inu, každé řemeslo chce své...

Poctivost i hravost se vyplácí

I když podobně jako mnozí jiní začínal Jan Smrt s výrobou košíků a objížděním řemeslných trhů, dnes již zkušený košíkář pracuje převážně na zakázku. Na pozemku, patřícímu k rodinné usedlosti, si pěstuje na patnáct tisíc vrbových stromků, přesto musí často materiál ještě dokupovat. To když třeba dostane zakázku na plotové dílce. Na ty prý jeden rok spotřeboval přes dvě tuny vrbového proutí. Stále si však rád občas uplete něco jen tak, pro radost či pocit, že se naučí něco nového. Práce má však tolik, že i v jeho případě platí úsloví, že kovářova kobyla chodí bosa. Mnohdy prý nestihne ani známým uplést košík, který by jinak zvládl za hodinku či dvě. V jeho dílně dnes vznikají nejen nové, převážně užitkové předměty z proutí či pedigu, ale také se restaurují staré, jako třeba proutěné kočárky či cestovní koše, které se sem tam najdou někde na půdě jako cenná rodinná relikvie. Díky tomu, že rád zkouší i neobvyklé věci se na Jana Smrta obracejí také filmaři, pro které vyrábí košíkářské speciality jako jsou proutěné rybářské vrše nebo úly. A nejen oni. Na jeho výrobky můžete narazit i v zahraničí – například na proutěné prolézačky v Dánsku či oplétané demižony ve Francii. Občas také pořádá kurzy pro ty, kteří chtějí proniknout do tajů jednoho z nejstarších řemesel.

Zdroj: Venkov a styl

Galerie: Galerie: Košíkářská dílna

15 fotek 16 fotek