Česká řemesla a zvyky na seznamu UNESCO dokazují, že tradice jsou u nás stále živé

Když se řekne UNESCO, většině z nás se vybaví Karlův most, Český Krumlov nebo Lednicko-valtický areál. Jenže vedle těchto kamenných památek existuje i nehmotné dědictví lidstva. A tam se píše úplně jiný příběh. Příběh rukou, které tvoří, hlasů, které zpívají, a lidí, kteří si přes všechny změny drží své řemeslo. Česká republika má v této kategorii devět zápisů a každý z nich má co vyprávět.

Verbuňk. Tanec, který se nedá naučit z učebnice

Na jihu Moravy, když se rozezní cimbál, se země začne chvět a muži zvedají nohy do rytmu verbuňku. Slovácký mužský tanec, zapsaný na seznam UNESCO už v roce 2005, je plný energie a volnosti. Není to žádná nacvičená choreografie, ale improvizace, která se dědí z otce na syna. Každý tanečník do něj vkládá kus sebe. Hrdost, radost i trochu soutěživosti.

Masopustní obchůzky na Hlinecku. Smích, masky a pořádný kus zimy

Na Vysočině by to bez masopustu nešlo. Každý únor se tu ulice Hlinecka zaplní barevnými maskami, které obcházejí dům od domu. V čele průvodu kráčí strakatý, za ním ženich se ženuškou, koně, kominíci a medvědi. Hraje se, zpívá a tancuje, než se symbolicky vyprovodí zima. Tahle tradice je stará stovky let a na seznam UNESCO se dostala v roce 2010. Jako připomínka, že i obyčejná radost ze života je kulturním dědictvím.

Sokolnictví. Mistrovství člověka a dravce

Kdo někdy viděl, jak sokol krouží vysoko nad loukou a pak se v tichosti snáší zpět k rukavici svého pána, ten ví, že to není jen lov. Sokolnictví je hluboký vztah mezi člověkem a přírodou, trpělivost a pokora v pohybu. V roce 2010 se stalo součástí mezinárodního zápisu UNESCO a Česko se tak přidalo k zemím, kde tahle dávná dovednost nezmizela.

Jízda králů. Tajemství a krása Slovácka

V květnu se na jihu Moravy ozývá dusot koní, pestrobarevné kroje se lesknou a lidé si šeptají: „Kdo to je ten král?“ Jízda králů, slavnost zapsaná v roce 2011, má kořeny tak hluboké, že je už nikdo přesně nezná. Mladý chlapec převlečený za krále jede vesnicí, mlčí a kolem něj jede družina mládenců. Celý obřad je plný symbolů, které si místní hýčkají s láskou i respektem.

Loutkářství. Dřevo, které ožívá

V českých rukách i obyčejný kus dřeva umí ožít. Loutkářství, zapsané v roce 2016, spojuje tesaře, malíře i vypravěče. Dřevěné marionety, které kdysi cestovaly z vesnice do vesnice, dodnes přitahují děti i dospělé. Každá loutka má svůj výraz, každé divadlo svůj příběh. I díky loutkářům zůstává česká pohádková duše pořád živá.

Modrotisk. Modrá krása z Moravy

Těžko byste hledali něco typičtějšího pro venkov než modrotiskové zástěry, ubrusy a šátky. Tahle textilní technika barvení indigem se u nás drží přes dvě století a v UNESCO ji máme od roku 2018. Dnes modrotisk z Olešnice nebo Strážnice obdivují lidé z celého světa – a přitom se vyrábí pořád stejně, v malých rodinných dílnách, kde barva i vůně zůstávají stejné jako kdysi.

Vánoční ozdoby z Poniklé. Křehká krása, která spojuje

Když se na stromku zatřpytí skleněné perličky z Poniklé, je v tom kus zázraku. Ruční výroba vánočních ozdob, zapsaná v roce 2020, navazuje na tradici krkonošských foukačů. Každá perlička vzniká ručně nad plamenem a každý řetěz je jedinečný. Dílna Rautis tak drží při životě řemeslo, které by bez nadšenců dávno zmizelo.

Vorařství. Síla vody a lidských rukou

Když se po řece valí těžké klády svázané do voru, člověk si uvědomí, kolik síly a dovednosti to muselo kdysi stát. Vorařství, zapsané v roce 2022, připomíná dobu, kdy se dřevo posílalo po řece z hor až k moři. Dnes už je to spíš slavnost než práce, ale právě tyto slavnosti drží vzpomínku na řemeslo, které bylo kdysi srdcem českých řek.

Ruční výroba skla. Lesk, který nás proslavil

Rok 2023 přinesl Česku nejnovější zápis: ruční výrobu skla. Od hutí po jemné broušení a rytí – české sklo má světové jméno a každý kousek nese rukopis svého mistra. Je to řemeslo, které spojuje sílu ohně s trpělivostí člověka, a důkaz, že krása může vzniknout i z něčeho tak prostého, jako je písek.

Zdroj: kudyznudy.cz, wikipedia.org