Rozlézá se po záhonech, vykukuje ze spár mezi dlaždicemi a zahrádkáři ji většinou bez velkého přemýšlení vytrhnou. Šrucha zelná má pověst obyčejného plevele, přitom se po staletí používá také jako zelenina. Je křupavá, lehce nakyslá a zajímavá je i svým složením. Než ji příště pošlete na kompost, podívejte se na ni trochu pozorněji.
Možná ji máte na zahradě právě teď. Šrucha zelná (Portulaca oleracea) je nízká jednoletá rostlina s dužnatými listy a často načervenalými poléhavými stonky, která si libuje na slunných a teplých místech a dobře zvládá sucho. V Česku se objevuje na zahradách, polích, ve vinicích, ale také ve spárách chodníků a na dalších člověkem ovlivněných stanovištích. Kvete drobnými žlutými kvítky od léta až do podzimu. A její spojení s kuchyní rozhodně není novým internetovým trendem. ÚKZÚZ píše, že se u nás dříve pěstovala šrucha olejná, tedy kulturní forma šruchy zelné, jako salátová zelenina a koření známé pod názvem portulák.
Foto: Shutterstock
Místo na kompost může zamířit do salátu
Mladé listy a křehké výhonky mají šťavnatou, křupavou konzistenci a mírně nakyslou chuť. Připomínání okurky je trochu zjednodušené – šrucha není její chuťovou kopií, podobná je spíš svěžestí a křupnutím. Můžete ji přidat syrovou do zeleninového salátu, nasekat do tvarohové pomazánky, dát na chleba nebo použít tam, kde chcete jídlu dodat čerstvou zelenou složku. V různých částech Středomoří, Blízkého východu, Asie a Afriky se jí nejen syrová, ale také tepelně upravená nebo jako součást polévek. Zajímavá je i z výživového hlediska. Odborný přehled publikovaný v roce 2026 uvádí, že šrucha patří mezi neobvykle bohaté rostlinné zdroje kyseliny alfa-linolenové (ALA), tedy jedné z omega-3 mastných kyselin.
Než začnete procházet spáry před domem s miskou v ruce, platí několik pravidel. K jídlu sbírejte pouze rostliny, které bezpečně poznáte a rostou na čistém místě, nikoli u frekventované silnice, na chemicky ošetřované ploše nebo tam, kde se běžně pohybují psi. Šrucha navíc obsahuje poměrně vysoké množství kyseliny šťavelové a oxalátů, proto není vhodné dělat z ní ve velkých porcích každodenní základ jídelníčku; zvýšenou opatrnost by měli mít zejména lidé náchylní k některým typům ledvinových kamenů. Množství těchto látek se navíc mění podle stáří rostliny a podmínek pěstování.
Pokud vás šrucha zaujala, nejjistější je vypěstovat si ji záměrně. Má ráda světlo a teplo, snáší sušší podmínky a nepotřebuje mimořádně úrodnou půdu. Pak přesně víte, odkud pochází a s čím přišla do kontaktu. A z rostlinky, kterou jste ještě loni možná zuřivě dolovali ze spár v dlažbě, se rázem může stát jedna z nejzajímavějších jedlých zelení na zahradě.
