Libeček je pro většinu z nás symbolem poctivého českého vývaru a neodmyslitelnou součástí tradiční kuchyně. Pokud vám roste na zahrádce, určitě stojí za to vyzkoušet domácí polévkové koření podle dnešního receptu.
Stopa této vysoké, vytrvalé rostliny z čeledi miříkovitých se vine od starověkých řeckých a římských tržišť, přes císařské dekrety Karla Velikého až po středověké milostné lektvary. Libeček má svůj původní domov v oblasti jižní Evropy a Středomoří. Už staří Řekové a Římané podlehli jeho intenzivní celerové chuti a vůni. Systematicky se začal pěstovat v prvním století našeho letopočtu, o čemž se ve svých spisech podrobně zmiňuje římský přírodovědec Plinius. V tehdejší římské kuchyni se libeček stal naprosto základním kořením do omáček, polévek a k masitým pokrmům. Velmi často sloužil jako dostupná a voňavá náhrada za tajuplné antické koření silphium, což byla legendární bylina z Kyrenaiky vyvažovaná stříbrem, kterou Římané kvůli nadměrné spotřebě dočista vyhubili.
Ve středověku se libeček stal stálým obyvatelem klášterních zahrad po celé Evropě. V devátém století si jej natolik oblíbil císař Karel Veliký, že vydal oficiální dekret nařizující jeho povinné pěstování ve všech královských a klášterních zahradách říše. Přes latinské levisticum a starofrancouzské levesche se se v Anglii název rostliny postupně zkomolil na lovage. Protože toto slovo nápadně připomínalo výraz pro lásku, lidé pevně uvěřili, že je libeček magickou přísadou do nápojů lásky. Podobně tomu bylo i v češtině, kde z německého výrazu lubisteck vzniklo slovo libeček evokující libost a líbení, což mu okamžitě vyneslo pověst afrodiziaka. Slavní historičtí bylinkáři mluvili o libečku jako o naprostém všeléku na každou nemoc. V lidovém léčitelství se mu úspěšně připisovaly schopnosti bojovat se žloutenkou, malárií, bronchitidou i chronickým plicním katarem. Z pohledu dnešní vědy vyniká především v podpoře správného zažívání a odvar z kořene a semen funguje jako přírodní diuretikum, čistí ledviny a ulevuje při potížích s revmatismem. Přestože je libeček zdraví prospěšný, ve větším množství či koncentraci není vhodný pro těhotné ženy a osoby užívající syntetické diuretické léky.
Libeček je v gastronomii mimořádný tím, že je jedlá naprosto celá rostlina od kořene až po drobná semínka. Má velmi intenzivní chuťový projev, proto s ním v kuchyni můžeme šetřit. Čerstvé i sušené listy a stonky se nejčastěji používají do polévek, omáček, ke grilovaným specialitám i do zeleninových salátů. Listy lze také podusit a konzumovat jako samostatnou zeleninu, zatímco pevné stonky se dají snadno kandovat či glazovat. Podzemní kořen lze po důkladném oloupání uvařit jako klasickou kořenovou zeleninu přímo do silných vývarů. Semena mají podobnou, ale o něco sladší chuť než samotné listy. Používají se k dochucování salátů, při výrobě aromatických likérů a velké uplatnění nacházejí i v kosmetickém průmyslu. Pokud vám libeček roste na zahrádce, určitě stojí za to vyzkoušet domácí polévkové koření podle dnešního návodu z Toprecepty.cz. Získáte tak zdravé „maggi“ bez nadměrného podílu soli, umělých konzervantů, glutamátů a barviv.
Libeček pořádně omyjeme a osušíme. Pomeleme na masovém strojku nebo nasekáme v sekáčku. Libeček dáme do hrnce a zalijeme vodou. Přivedeme k varu, poté ztlumíme plamen a na mírném ohni vaříme 15 minut. Směs přecedíme přes plátýnko a důkladně vymačkáme. Do tekuté směsi přidáme sůl, 2 lžíce oleje a majoránku. Vaříme tak dlouho, až se výluh zredukuje na polovinu. Nalijeme do čistých skleniček a dobře zavíčkujeme čistými víčky. Otočíme dnem vzhůru a necháme vychladnout. Uložíme do chladu a přidáváme podle chuti do polévek nebo omáček.
