Výtvarník a entomolog Milan Odvárka na své zahradě ve Zdešově nedaleko Jindřichova Hradce znamenitě zakomponoval vodní prvky a umocnil tak krásu všeho, co se zrcadlí v jejích klidných očích.
Každý metr z hektarového pozemku se chlubí tím, jak ho majitel geniálně zapojil do divoké přírody. Nic nepůsobí vyumělkovaně, všecko jako by se tu zelenalo odjakživa. „Ne že bych holdoval anarchii, ale třeba pampelišky vidím rád,“ líčí Milan Odvárka a na otázku, co ho vedlo k založení přírodní zahrady, odpovídá jako entomolog: „Chtěl jsem přilákat střevlíky a tesaříky, kterých v okolí žije asi jedenáct druhů. Jenže spolu s nimi se sem nastěhovali jejich úhlavní nepřátelé – žáby a ještěrky. Tak jsem se začal zajímat víc o kytky.“Domov jich zde našlo několik tisíc druhů ze všech koutů světa. Milan pro ně postupně vytvářel rozmanité biotopy a výsledek terénních úprav kontroloval ze střechy rodinného domu. Tekutý živel osvěžuje vzduch a přináší zázemí živočichům i mokřadní zeleni. Pohledem upřeným na stříbrnou hladinu se o své kráse ujišťují zlaté květy blatouchů, šeříkově modré prvosenky i štíhlé pruty keřovitých vrb.
„Z ptačí perspektivy máte o všem lepší přehled,“ říká, zatímco se sluníčko pomalinku kutálí k obzoru. Magická chvíle soumraku člověka nutí, aby opustil partii před domem, kde se vlní suťové duny prokvetlé violkami, kandíky a konikleci, a po travnaté pěšině, lemované vzácnými jehličnany, jako jsou borovice Banksova či hadí smrk, vyrazil na opačný konec zahrady do tajuplné zóny bažin, tůní a rybníků. Tamější vzduch má v sobě říz chladné vody. Mísí se v něm sladkost lýkovcových květů s dechem smrkového lesa a mokrého mechu, jenž vroubí mělké strouhy, napájené živou vodou z nedaleké lesní studánky. Kuňky ani raci tu nejsou vzácností. Vzácný je však každý moment v jejich přítomnosti.
Článek vyšel v časopise Marianne bydlení, redakčně upraveno.
