Jak jsem si tak o svátcích šlapala na kole po jižní Moravě, napadlo mě tohle:
- že šlapat nahoru je někdy šíleně těžký.
- že nohy bolí až hrůza a kdosi se mi snaží vytáhnout z těla plíce.
- že trochu pomáhá tichý fňukání.
- že když přestane pomáhat, začnu mít chuť se vším praštit, sednout do příkopu a brečet. A taky nadávat nahlas a sprostě. Na ten pitomej kopec, na lidi, co dojeli přede mnou, na ty, co šlapou vedle mě, možná i za mnou. Jen ne na sebe.
- že je úplně jedno, jestli na cestu hrůzy oblíknu skvěle barevný padnoucí letošní model dresu nebo odřené kalhoty a vytahané triko.
- že je ale důležité mít helmu, brýle a rukavice. A někdy i vycpanej zadek.
- že když už opravdu, ale opravdu vůbec nemůžu, jsem ještě schopná vyběhnout na rozhlednu.
- že když konečně dojedu nahoru, vůbec se nesvalím na zem, ale napiju se, nadechnu a budu chtít jet rychle dál.
- protože jsem to dokázala a třeba dokážu ještě víc. Šíleně krásnej pocit.
