Když si po obědě na dvacet minut zdřímneme, většinou máme pocit, že jsme právě udělali něco velmi rozumného. Jenže co když se z krátké siesty začne stávat každodenní několikahodinová disciplína? Ukazuje se, že u starších lidí může být výrazná potřeba denního spánku nejen důsledkem stárnutí, ale taky časným signálem kognitivního úpadku.
Samozřejmě, že jeden šlofík ještě Alzheimerovu chorobu nezpůsobil. Zdřímnutí má obecně docela dobrou pověst. Po obědě se nám zavírají oči, mozek si řekne o pauzu a tělo ochotně přijme horizontální polohu. Krátký šlofík může být příjemným restartem, zvlášť když jsme se v noci příliš nevyspali. Pokud si tedy dopřejete občas dvacet minut s hlavou na polštáři, nemusíte hned propadat panice a ptát se chatbota na příznaky Alzheimerovy choroby.
Delší denní spánek a Alzheimer
O trochu jinak je to ale v případě starších lidí. Ti, kteří si často delší dobu přes den zdřímnou, mají podle studiívyšší riziko kognitivního úpadku. Zajímavé výsledky přinesla tato studie. Účastníci měli na zápěstí zařízení, které objektivně zaznamenávalo jejich aktivitu a spánek. Výsledek byl překvapující. S přibývajícím věkem lidé přirozeně spali přes den častěji a déle. Jenže u lidí, u nichž se rozvíjela Alzheimerova demence, se tento nárůst výrazně urychlil. A ještě něco studie odhalila. Čím více a déle si lidé během dne dopřávali šlofíka, tím častěji se u nich později objevila Alzheimerova choroba, v některých případech bylo riziko skoro dvojnásobné. A ani nemuselo jít o žádné mnohahodinové vyspávání. Už samotný každodenní zvyk „po obědě na chvíli vypnout“ byl spojený s přibližně o 40 procent vyšším rizikem oproti lidem, kteří přes den nespali vůbec.
Výzkumníci objevili ještě něco, co připomíná trochu začarovaný kruh. Čím horší byla kognitivní výkonnost člověka, tím více a déle následně spal přes den. A čím více a déle spal přes den, tím horší byla jeho kognitivní výkonnost o rok později. To samozřejmě neznamená, že polední spánek „rozjíždí“ Alzheimerovu chorobu. Studie pouze sledovala souvislosti mezi jednotlivými jevy, takže z ní nemůžeme vyčíst, co bylo první a co druhé. Je klidně možné, že začínající změny v mozku rozhodí spánkový režim, člověka přes den přepadává větší únava a z nevinného odpočinku se postupně stává pravidelná několikahodinová siesta. Jenže může to taky fungovat i opačně: příliš dlouhé a nepravidelné polehávání přes den může rozkývat naše biologické hodiny, zhoršit noční spánek a tím ovlivnit procesy, které jsou pro zdravý mozek důležité.
Doporučujeme
reklama
Je tedy zdřímnutí příznakem demence?
Může být jedním z varovných signálů, ale samo o sobě rozhodně není diagnózou. Pokud někdo celý život miloval dvacetiminutovou siestu po obědě a v sedmdesáti v tom pokračuje, není důvod z toho vyvozovat něco dramatického. Větší pozornost si ale zaslouží situace, kdy se náhle nebo postupně mění spánkový režim. Člověk začne být přes den výrazně ospalý, usíná při běžných činnostech, potřebuje několikahodinový spánek, přestože v noci spí dost, nebo se přidají problémy s pamětí,orientací či běžným fungováním. Dlouhé zdřímnutí pak může být spíš kouřový signál než požár. Naznačuje, že stojí za to podívat se, co se děje se spánkem, zdravím i kognitivními funkcemi.
