Vltava Run – návykový závod, který prověří

Závodů je celá řada, ale tento mě fakt bere. Tady jsem napnutá od začátku do konce. Start, vybíhá se a hned šup do auta a rychle na předávku. Další člen musí být připraven, na předávce musíme být včas, aby se štafeta stihla předat. Takže takové bloudění nebo jakékoliv zdržení na cestě může znamenat problém a zbytečnou časovou prodlevu.

Když jsem minulý rok musela vstát uprostřed noci a pak sama běžet noční krajinou, řekla jsem si, že jsem totální blázen a že tohle už nikdy. Jenže když jsem pak se svým týmem dorazila do cíle, ta euforie se nedala popsat, a tak jsem do toho letos chtěla jít zase. Je to celé o endorfinech. S členy týmu si držíte palce a podporujete se. Když nemůžete nebo máte krizi, ostatní vám pomůžou a dodají vám síly. Tady běžíte za skupinu, a tak to ostatním nechcete zkazit, dáváte do toho všechno, zvlášť když víte, jak se ostatní snažili, makali do krve.

Letos jsem oproti loňsku, kdy jsem byla týden po maratonu, běžela tři asi desetikilometrové trasy a ty se vyvedly. Běh nádhernou krajinou Šumavy, kde jsem se při běhu musela kochat. Noční trasa přes mosty do Budějovic a ráno pak třetí úsek – který jsem myslela, že snad ani nedám. Po pouhých třech hodinách spánku v autě jsem byla zmrzlá, hladová a bez síly. Jenže zdání klame a pak zjistíte, že síly máte ještě dost. Oteplilo se, snídaně dodala energii a já si to užila. Tempo jsem držela dobré a nádherný seběh zakončený přeběhem mostu a závěrečný sprint, kdy mi fandil celý tým – to si opravdu užijete.

Když na Hamr doběhl poslední člen týmu, byli jsme unavení, ale šťastní - zvládli jsme to všichni pod třicet hodin. Třistašedesát kilometrů, dvanáct členů týmu a dvě auta. Třicet hodin překonání sebe sama, přátelství a nádherné přírody v blízkosti Vltavy - to je závod, na který se nezapomíná a přístí rok chci určitě běžet zase!