Opravy po nocích, malý rozpočet a velké sny: Debbie a Tom zvládli rekonstrukci, která mohla jejich vztah zničit

Když se nastěhujete do bytu, který volá po rekonstrukci, může to skončit katastrofou nebo vítězstvím. Debbie a Tom naštěstí obstáli. Debbie a Tom se k němu odhodlali už po půl roce vztahu, kdy se nastěhovali do přízemního bytu v nizozemském Groningenu. Byl na hezkém místě, ale potřeboval kompletní rekonstrukci. Rozpočet byl malý, a tak bylo jasné, že řadu věcí budou muset řešit svépomocí. „Předtím jsem bydlela v maličkém bytě s neúnosným nájmem. Když jsem chtěla koupit nový byt, ceny byly úplně mimo realitu. Došlo mi, že není jiná cesta než rekonstrukce staršího bytu. Zatímco já neměla absolutně žádné zkušenosti, Tom na tom byl o něco lépe. A tak padlo rozhodnutí, že do toho půjdeme společně," vzpomíná na začátky společného bydlení Debbie. Z původně studentského bytu se dvěma pokojíky a minikuchyní tak začal vznikat jejich nový domov. Večery trávili nad plány - s tužkou v ruce bourali, stavěli nové příčky a přemisťovali dveře. „Po nocích jsme koukali na tutoriály na YouTube a druhý den hned vše zkoušeli. Profesionály jsme si zavolali jen na obklady, rozvody a omítky,“ popisuje Debbie.

Někdo tvrdí, že opravdovou zkouškou vztahu je společné bydlení

Ne všechno šlo hladce. Staré dveře se kroutily, modrý odstín se na stěně změnil v růžový. Právě tyto drobné „chyby“ ale dávají interiéru výjimečný charakter. Byt se postupně zaplnil unikátní kombinací industriálních prvků, barev a originálních tapet. A zatímco Debbie miluje 60. a 70. léta, Tom prosazuje principy cirkulárního bydlení. Nakonec je spojila slabost pro vintage kousky. Další vášní majitelky bytu jsou květiny. „Občas mi nějaká odejde, ale stejně nedokážu odolat a zachraňuji je z inzerátů nebo od rodičů,“ směje se Debbie. Byt, který s Tomem vytvořili, je důkazem, že kreativní přístup a ochota se učit dokážou z obyčejného prostoru vytvořit osobitý a útulný domov. A že sdílené zážitky jsou základem nejen krásného bydlení, ale i pevného vztahu.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.