Vysoké klenuté stropy, silné zdi, spousta zeleně a nábytek, který se rozhodně nesnaží držet jedné barevné palety. Byt německého tvůrce obsahu a módního kreativce Martina Ehmeleho má 107 metrů čtverečních a nachází se ve vídeňském Arsenalu, v bývalém vojenském komplexu z 19. století. Martin tu žije se svým psem Habibim a obklopuje se tím, co ho provází prakticky celý život – módou, barvami a především rostlinami.
Stačí vstoupit a je jasné, že tady minimalismus v podobě několika pečlivě vybraných béžových doplňků hlavní roli hrát nebude. Martinův domov je barevný, místy výrazný a hlavně osobní. Rostliny tu zabírají parapety i rohy místností, vedle jednoduchých dřevěných kusů stojí chromovaný nábytek a neutrální odstíny střídá modrá, žlutá, zelená nebo bordó. Výraznou kulisu tomu všemu poskytuje samotný byt. Nachází se v komplexu budov Arsenal, v bývalé vojenské budově z 19. století. Přestože je místo velmi blízko centra Vídně, nechybí mu kontakt s přírodou. Uvnitř pak nejvíce zaujmou mimořádné proporce. Stropy dosahují téměř pěti metrů a spolu se silnými zdmi dávají jednotlivým pokojům vzdušnost, kterou by na 107 metrech čtverečních člověk možná ani nečekal.
Nejlépe je Martinův vztah k přírodě vidět v obývacím pokoji. Zeleň tu není soustředěná na jednom místě, ale postupně prorůstá celou místností. V pravém rohu mezi okny stojí vysoká košatá rostlina a menší zeleň dostala místo pod ní. Ani protější kout nezůstal prázdný – zabydlela se tu menší palma se zamiokulkasem. Další rostliny stojí u okna naproti dveřím a na parapetu je seřazeno šest protáhlých korálových kaktusů. Fíkus vítá příchozí hned za vstupními dveřmi. Příroda se ale neobjevuje pouze v květináčích. Rostlinné motivy pokračují na potazích dvou sedaček postavených proti sobě po stranách místnosti. Mezi nimi vyniká bílá sedačka Wolke z Westwing, která pestré okolí trochu zklidňuje. Trojice míst k sezení obklopuje obdélníkový dřevěný konferenční stolek s ručně vyřezávanou dekorativní mísou Santorini a svícnem připomínajícím větve podzimního stromu. Pod nohama pak celou kompozici spojuje hnědý koberec s reliéfním povrchem.
Když Martin vypráví o svém dětství, rychle je jasné, proč má příroda v jeho současném domově takové místo.„Moje nejranější vzpomínky se týkají pobytu venku a trávení spousty času na zahradě,“ vzpomíná. Rodiče žijí ve velkém domě s jeho babičkou a velkou část léta i přechodných období trávila rodina venku. Jedna vzpomínka se mu vybavuje dodnes: otec posekal trávník a ostatní pak s velkým proutěným košem sbírali posečenou trávu. „Ta vůně trávy – to je typická vzpomínka na mé dětství.“ Právě s ní si spojuje i svou dnešní práci. Kontakt s přírodou, zahrada, hlína na rukou, vůně zeminy a trávy pro něj představují něco důvěrně známého. „To je něco, co mě vždycky vrací zpátky.“
Pokojových rostlin měl tolik, že je musel stěhovat po domě
Záliba v rostlinách tedy rozhodně není nová. Martin jimi zaplnil už svůj dětský pokoj. A podle všeho byl ve sbírání poměrně důsledný. „V dětském pokoji jsem měl tolik pokojových rostlin, že mi maminka říkala, že než si pořídím novou, musím se té staré zbavit.“ Místo loučení ale našel jiné řešení. Rostliny jednoduše rozmístil po celém domě.
Dnes se květiny staly také součástí jeho práce. Před několika lety začal proměňovat dlouholetý sen ve skutečnost a pustil se do tvorby květinových aranžmá pro nejrůznější akce a kreativní projekty. Vlastně tím navázal na něco, co zkoušel už během školy. Na střední si v posledních ročnících vybral výtvarnou výchovu jako pokročilý kurz. Dodnes si pamatuje jeden z projektů, při němž měli spojit různé materiály tak, aby dohromady vytvořily jeden celek. Venku byl podzim a pampová tráva na zahradě už uschla. Martin ji zkombinoval s malými stříbrnými houbičkami na nádobí a vytvořil velkou instalaci. „Často na to vzpomínám, když dnes stavím své instalace, protože dělám podobné věci.“
Jídelna si s barvami rozhodně rozumí
Mezi obývacím pokojem a ložnicí leží jídelna. Vedou do ní také dveře přímo ze vstupní chodby, a funguje proto jako přirozený střed bytu. Uprostřed stojí jídelní stůl, u kterého není neobvyklý jen materiál, ale už samotný tvar. Šestiúhelníková deska kombinuje mramorový vzhled se sklem a doplňují ji tři chromované židle s modrými koženými sedáky a opěradly Jordan. Nad stolem visí menší lustr v máslově žluté barvě a žlutá se znovu objevuje na výrazném koberci. Čtverce se na něm prolínají s modrými liniemi a bílými pásy a společně vytvářejí nápadnou barevnou šachovnici. Poblíž dveří do chodby stojí menší černá kožená sedačka. Ani tady samozřejmě nechybí rostlina. V černém lesklém květináči roste sansevieria a její dlouhé listy se odrážejí ve vysokém zrcadle opřeném o stěnu.
Foto: Westwing
Móda mu pomohla ukázat, kdo je
Výrazné kombinace v bytě dávají větší smysl i ve chvíli, kdy Martin začne mluvit o svém vztahu k módě. Estetika pro něj totiž nikdy nebyla pouze otázkou toho, co zrovna dobře vypadá.„Od dětství pro mě byla móda tak trochu jako brnění, ochranný obal, způsob, jak vyjádřit své vnitřní já a prostě se bavit estetikou.“ Jako mladý dokázal trávit hodiny před počítačem a sledovat, jak se oblékají ostatní kluci a lidé jeho věku. Brzy ale nezůstal jen u pozorování. Stříhal trička, vytahoval otcovy staré obleky, boty nebo džíny a předělával si je podle sebe. „Ať už to lidem připadalo vtipné, nebo ne, vždycky jsem se díky tomu cítil opravdu silný a cítím se tak dodnes.“
Dnes už podle svých slov příliš neřeší, co si ostatní myslí o jeho oblečení nebo způsobu, jakým se prezentuje. Zároveň připomíná rozdíl mezi životem na venkově a ve velkém městě. Pro něj samotného ale byla móda od začátku především „absolutním skokem do svobody“.
Ložnici zastřešuje jeden velký oblouk
Z barevné jídelny se pokračuje do ložnice, kde na sebe pozornost okamžitě strhne architektura. Strop tvoří jeden velký oblouk táhnoucí se od okna až ke skříním na protější straně. Z jeho středu visí bordó lustr. Při pohledu od vstupu barevně navazuje na červený obraz umístěný nad postelí, takže oba prvky téměř splývají v jednu kompozici. Samotná postel je dřevěná a její čelo vyplňuje vídeňský výplet. U nohou stojí dva taburety se zelenými páskovými sedáky. Po stranách jsou totožné dřevěné noční stolky doplněné chromovanými lampami. Ložnice zároveň zastává ještě jednu funkci. V koutě za dveřmi z jídelny vznikl pod oknem menší pracovní prostor. Jednoduchý stůl doplňuje černá dřevěná židle a černá oblouková lampa. Pracovní místo je nenápadné a nijak nesoupeří s postelí ani výraznou klenbou nad ní.
Růst je motiv, ke kterému se Martin vrací nejen prostřednictvím rostlin. Vnímá ho také jako přirozenou součást vlastního života. Za jeden z nejdůležitějších okamžiků považuje chvíli, kdy se otevřeně přihlásil ke své identitě. „To pro mě bylo neuvěřitelně důležité, možnost být skutečně svobodný a sám sebou.“ Další změnu přineslo odstěhování od rodičů a později také samostatná výdělečná činnost. Ne všechny okamžiky, které člověka posunou, přitom musí být příjemné. „Když se v životě stanou věci, které jsou nějak tragické nebo nedopadají moc dobře, vždycky o trochu víc vyrostete. Proto věřím, že život je neustálý proces růstu až do konce.“
Sám sebe v dětství přirovnává k malé, plaché a možná trochu exotické rostlině. K orchideji, která vyrostla mezi maceškami a zatím netuší, zda jsou podmínky kolem ní ty správné. „Se správným hnojivem a se správnými světelnými podmínkami může krásně růst a kvést,“ říká o svém přirovnání. Postupem času se podle něj z původně uzavřeného dítěte stal člověk, který našel vlastní cestu.
