Dětem vstup zakázán: V Česku je miminko veřejný nepřítel a matky s dětmi patří na hřiště. Souhlasíte?

„Chceme, aby ženy měly děti, ale nechceme je mezi sebou. Nechceme je v kavárnách, chceme je mít jen na hřišti, kde je nevidíme, ani neslyšíme,“ řekla v květnu loňského roku v rozhovoru pro DVTV influencerka Lucie Zelinková, která mluví mimo jiné o tématech mateřství na svém úspěšném instagramovém profilu.

Společnost se snaží matky vyhnat na hřiště

Česko zkrátka není baby friendly a přiznejme si, že většina z nás se zděsí, když do kavárny, do autobusu nebo nedejbože do letadla nastoupí matka s malým dítětem. Automaticky si vyslouží nenávistné pohledy, které mají takovou sílu, že ji skutečně mohou fyzicky vytlačit ze dveří ven a dotlačit na jediné místo, kde mají matky s dětmi povoleno beztrestně být – na dětské hřiště.

Děti jsou jen malé lidské bytosti

Čeho se lidé vlastně tak moc bojí, když budou ve stejném prostoru jako malé děti? Obávají se toho, že děti začnou plakat, křičet, vískat nebo běhat baristům nesoucí horkou kávu pod nohy? Pochopitelně, že když rodiče nechají dítě, aby soustavně bouchalo hrnkem o stůl nebo běhalo od stolu ke stolu a kousalo ostatní hosty, či mění plenku na stole přímo vedle avokádového toastu, je to otravné. Kolika takových případů jste ale byli reálně svědky? Kolikrát vás u vychutnávání drahého flat white rušil hysterický záchvat vzteku dítěte od vedlejšího stolu? Troufám si tvrdit, že se to neděje dnes a denně a ne každé dítě, které máma vezme do kavárny, aby si mohla dát jako normální člověk (ano, i matky, a dokonce i děti jsou lidi) kávu jinak než studenou ve své kuchyni, má v kavárně při každé návštěvě automaticky záchvat pláče. A že se děti přirozeně projevují hlasitěji než většina dospělých a v kavárně nemluví zdvořilostně tlumeným hlasem? Jsou to přece malé lidské bytosti.

Kdo je sobec?

Děti dokážou projevit bezprostřední radost třeba jen při pohledu na pěkný obrázek na zdi, stejně jako projeví frustraci ze špatně oloupaného banánu, který jim máma podá. A kvůli tomu mají mít mámy společenský zákaz chodit mezi lidi? Nebo jezdit na dovolenou? Slyšela jsem názory, že když rodiče letí na dovolenou s malým dítětem, jsou sobci. Ne vůči dítěti, které z dovolené u moře ještě nic nemá, ale vůči ostatním cestujícím, kteří jsou nuceni vydržet čtyři hodiny v jednom letadle s dítětem. S dítětem, které většinou po celou dobu letu nezapláče a dokonce ani nikomu nekope do sedačky. Nemohu si pomoct, ale skutečně nevidím nic sobeckého na tom, když chce rodina letět na dovolenou. Naopak sobeckost vnímám v tom, když si někdo myslí, že rodiče s malými dětmi nemají právo žít a fungovat jako plnohodnotné lidské bytosti.

A pak všichni nadávají na „sobecké“ ženy, které se rozhodnou nemít děti. Možná i proto, že zkrátka nechtějí, aby se z nich v očích společnosti staly podřadné lidské bytosti, jejichž jediným záměrem je obtěžovat svou přítomností ostatní. Ačkoli, co se dá čekat od občanů, kteří jsou hysteričtí z toho, že se do poslanecké sněmovny dostaly ženy, natož mladé ženy?

Dítě není parazit, který vám chce zkazit den

Zkusme se na chvíli podívat na děti jako na přirozenou součást lidské rasy a české společnosti. Dítě není parazit, který se vám během několika zastávek městskou hromadnou dopravou snaží zkazit den. Dokonce ani když pláče. Není důvod je ani matky izolovat a předstírat, že neexistují až do věku, kdy nebudou svou přítomností iritovat okolí. Pojďme si říct, že všichni jsme lidé se stejnými právy a nikdo není víc ani míň. Namísto automatické nenávisti, kdykoli se dítě na veřejnosti hlasitěji projeví, si zkusme říct, že jsme jedna společnost, kam všichni patříme a musíme spolu koexistovat. Každý z nás má právo jít do kavárny a stejně tak má každý z nás právo z kavárny odejít, když nás začne něco rozčilovat.

Nezáviďte matkám, že to dnes mají snazší

A argumenty, že mají být matky s dětmi na hřišti? Ony tam jsou. Ale kdo by chtěl být tři roky soustavně „zavřený“ na hřišti? Ani vy jistě nechcete být izolovaní od společnosti proto, že hlasitě telefonujete, zapácháte nebo někomu vadíte tím, jak se tváříte nebo vypadáte. A závist, že se dnes matky mají dobře, protože si během mateřské dovolené mohou občas vyrazit do kavárny na dobrou kávu a zákusek, není důvod k tomu, aby to nedělaly.

Ženy, které mají už dospělé děti, se mi svěřily, že si na takovou nenávist nepamatují. Bylo to tím, že děti a jejich hlasité projevy nikdo neřešil, nebo jen nebyly sociální sítě, na kterých by se o tom hojně diskutovalo? Veřejné probírání této problematiky odstartovalo vyjádření jedné nejmenované kavárny, která dala zákaz vstupu malým dětem a rozdělila tak společnost na dva tábory. Jeden, který jejich rozhodnutí s potleskem podporoval, a druhý – mnohem menší – který to považoval za nepřípustnou diskriminaci.

Každý může vyjádřit svůj názor

Celý tento problém shrnuje jedna legendární scéna ze seriálu Sex ve městě, která podle mě krásně a rovnocenně ukazuje obě strany mince. Samantha se při obědě v restauraci pohoršuje nad dítětem u vedlejšího stolu, které je hlučné. Když ji číšník upozorní, že nesmí v restauraci telefonovat, protože je to neslušné, ohradí se, že hlučnému dítěti nic neřekne. „Je to dítě. Co bych s ním měl dělat?“ reaguje číšník a odejde. Samantha dojde ke stolu s dítětem a řekne jeho matce, zda by ho nechtěla vzít třeba na hřiště, a dítě po Samanthě hodí špagety. A její všeříkající reakce? „Vyjádřila jsem svůj názor a on vyjádřil svůj.“ A s tváří od omáčky z restaurace odejde.

Zdroj: Autorský text