Pár slov, která zkazí celý život

„Na tu skluzavku lezeš ze špatné strany, Aničko, ty to zase děláš špatně… Pořád to děláš špatně!“ říká maminka svém ročnímu batoleti, které na svůj věk bravurně prolezlo celé dětské hřiště, kde jsme každá se svým dítětem. Koukám na vysmátou holčičku, která naštěstí zatím úplně nerozumí, co jí její nejbližší osoba na světě říká, koukám na svou dceru, která v osmnácti měsících objevila kouzlo šťourání se v nose, a tak nějak automaticky mi směrem k mamince holčičky ujede: „Prý se vědci ještě neshodli, z jaké strany se správně dobývá vrchol skluzavky.“ Následuje trapné ticho. Smějí se pouze obě děti, které zároveň ovládly špičku prolézačky.

Ani se nesnaž

„V podstatě skoro všechny věci, které kdy budete ve svém životě řešit, mají kořeny ve vašem dětství. To, co se vám děje v dětství, vám fyzicky modeluje mozek. Když rodič dítěti říká: miluju tě, tak se uvnitř mozku vytvářejí jiná neuronová spojení, než když stále opakuje: obtěžuješ mě, nejsi pro mě dost dobrá, nemám tě rád. Taková neuronová spojení se těžko mění,“ vysvětluje Zdeňka Šíp Staňková, autorka projektu Děti jsou také lidi. „Změnit se ale dají, protože mozek je plastický. Jen je ten proces změny bolavý. Potřebuje mnoho opakování, aby vznikl nový spoj, nová cestička v mozku.“

Bolavý a zcela jistě docela drahý, říkám si, když si představím všechny ty psychology a terapeuty, co překopávají traumatem zasažený mozek. Zdeňka ví, o čem mluví: „Vyrůstala jsem s pocitem, že za nic nestojím, že ani nemá cenu, abych se o něco snažila, protože je to stejně zbytečné. Nikdy nebudeš dostatečná – to mi v dětství dávala najevo maminka a já jí věřila.“ To, že se opakující se reakce na situace nejvíce ukládají v rozvíjejícím se mozku, potvrzuje i psycholožka Michala Škrábová: „Vzorce chování se promítají do našeho nervového systému. Traumata se vlastně dají v našem mozku ‚přečíst‘.“ A není to nějaké šamanství: „Neurofyziologická zkoumání to jasně popisují a říkají, že tyto vzorce se dají také přepsat. Proces léčení je to ale náročný. Vyžaduje spousty času a trpělivosti.“

Že „děti jsou taky lidi“, došlo Zdeňce trochu později. Jeden z impulzů, který ji k tomu vedl, byly nepříjemné zážitky ze státní mateřské školky, kde tři roky pracovala. To, jak učitelky přistupovaly k dětem, ji vracelo zpátky do dětství a Zdeňka začala hledat nové cesty přístupu k výchově a vzdělávání nejen těch nejmenších. „Původně jsem měla dojem, že škola je to nejhorší, co se v životě dítěte může stát. Ztráta času. Pak mi došlo, že když to máte dobré doma, tak se ta škola asi dá nějak zvládnout. Já to bohužel měla blbé na obou frontách.“

Brzy ji začalo zajímat svobodné, sebeřízené vzdělávání, unschooling, práva dětí a prostřednictvím sociálních sítí se jí dostávalo velké zpětné vazby. Lidé jí začali posílat své zkušenosti z dětství – do dnešního dne dostala přes šest tisíc příběhů. S každým z nich si potvrzovala to, co roky předtím tušila: „Žijeme v hluboce traumatizované společnosti, málokdo vyrůstal v přijímajícím prostředí.“ Dva příběhy z šesti tisíc vyprávějí víc, než by člověk chtěl slyšet…

Mysleli to dobře…

„Ty máš takový hezký obličej, jen kdyby nebyl obalený tukem.“ Tuto větu slýchávala Kristýna od své maminky dost často na to, aby si v pubertě rozjela bulimii: „Jídlem jsem zajídala emoce, smutek i nezájem. Myslela jsem si, že jsem ošklivá. Spousty mých rodinných příslušníků mi říkalo, že mám nadváhu, ale teď když se koukám na fotky, tak vidím krásnou holku,“ říká dnes mladá maminka dvou dětí. „Můj klasický den vypadal tak, že jsem cestou ze školy šla přes cukrárnu. Tam jsem si koupila zákusek, který jsem hned snědla a doma ho vyzvracela. Tehdy jsem v tom neviděla nic divného. Byla jsem přesvědčená o tom, že když budu tlustá, nikdo se se mnou nebude chtít kamarádit.“ Přitom to s ní rodina takzvaně myslela dobře: „Možná to bude znít banálně, ale moje nejhorší vzpomínka je na jednu rodinnou oslavu u babičky. Slavilo se zrovna velké výročí, stoly se prohýbaly pod jídlem, pitím, dům byl plný lidí. A když jsem vešla do místnosti, babička ke mně přistoupila s talířkem, na kterém bylo jablko a mandarinka, a řekla: Tohle je, Kristýnko, pro tebe. Nejhorší na tom bylo, že nikdo nic neřekl. Nikdo se mě nezastal.“

Kristýna v takovém prostředí vyrůstala, a tak jí chování rodiny přišlo normální. Podvědomě z něj ale chtěla co nejdříve utéct. Nejdříve jako au-pair do Anglie, pak na studijní pobyt do Turecka. „Chtěla jsem pryč, daleko od toxického prostředí. Ale bohužel to vůbec nepomáhalo. Stále jsem se přejídala a pak zvracela. V Turecku to bylo komplikované, sdílela jsem byt s kamarádkou. Byt byl malý a těžko se tam zvracelo, protože v něm stále někdo byl,“ popisuje Kristýna trochu cynicky celou situaci. Zvracení samozřejmě před ostatními nedokázala schovat a bylo to také poprvé, kdy od někoho slyšela, že by měla vyhledat lékařskou pomoc.

Já a oběť? To určitě ne

Vladimíra z Ostravy si dlouho nedokázala připustit, že prožívá domácí násilí: „Rána jsem měla nejradši. Mamka mi často připravila moji oblíbenou snídani, nudle s kakaem a máslem. V klidu jsem si vyčistila zuby. Protože se o mě bála, doprovodila mě vždycky do školy. Dala mi pusu, objala mě. Když jsem se ale vracela ze školy, věděla jsem, že tam bude sedět úplně jiná máma. Máma, která už bude mít pár skleniček v sobě. Máma, která nepůjde pro facku a bití daleko. Máma, která mi bude říkat, že jsem jí zkazila život a že jsem jako ‚on‘. Když mě bila, volala jsem o pomoc z okna, protože jsme neměli telefon. Bylo mi devět. Ze školy jsem chodila kolem železničního mostu a dnes mě děsí, jak moc reálné myšlenky na sebevraždu jsem měla.“

Vladimíra dnes dokáže o svém dětství vyprávět díky dlouholeté terapii: „Před léčením jsem byla ztracená. Já jsem přece nebyla týraná nebo šikanovaná!“ Smířit se s tím, že tato slova jsou s ní spojená, bylo pro Vladimíru nejtěžší. „Lidé velice rádi zapomínají, jaké to bylo, být dítětem, protože to bylo tak nepříjemné. Velká skupina lidí říká, že je dobře, že je rodiče mlátili, protože z nich vyrostli slušní lidé,“ otvírá Zdeňka jednu z nepříjemných pravd. „Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že nebudu mít svou rodinu. Dnes se na ni těším. Budu dobrá máma. Je to těžké říct nahlas, ale budu,“ uzavírá naše povídání Vladimíra.

Jak přepsat mozek

Chce se mi brečet. Vlastně brečím. Povídám si s krásnými, usměvavými ženami, které se už léta dostávají ze svých dětských traumat. Věnují spousty energie na hojení ran, které jim způsobili ti nejbližší. „Aby se trauma mohlo začít léčit, potřebujeme zažít silné emoce z dětství znovu v dospělosti s někým, kdo nás přijímá a neopustí nás ani v těžkých chvílích, nekritizuje, neodmítá, nepopírá naše vnímání. Mně to umožnil můj současný manžel,“ popisuje svou cestu ven z traumatu Zdeňka. „Vždycky jsem chtěla a hledala bezpodmínečnou lásku. Svou nespokojenost dávám najevo vztekem, přitom jediné, co v té chvíli potřebuji, je přijetí, objetí. Ale do toho se většinou nikomu moc nechce, když mu přitom nadáváte. Můj manžel to dokázal a já si postupně začala zapisovat do mozku novou informaci. Že když jsem nespokojená, tak to není nic špatného, že mě manžel nebude trestat, že mě obejme. A nakonec, že svou nespokojenost nemusím dávat najevo zuřivostí. Tedy ještě z toho nejsem venku, ale cítím, že mám dobrý směr,“ popisuje svou cestu za životem bez traumatu Zdeňka.

Když se moje rok a půl stará dcera nešťourá v nose, tak se ráda válí po zemi. Asi ze zuřivosti. Těžko říct. Mlátí nohama, rukama a občas i hlavičkou do podlahy. Nerozumíme si v tom, co chce. Nekoukám na ni sama. V kavárně je plno. Když se k ní skláním, hlavou mi projede: jak moc tenká je hranice mezi rozmazlením a výchovou s respektem? „Dětský mozek se vyvíjí ještě dlouho po narození. Do sedmi let není člověk schopný kočírovat své emoce a nedělá ty věci naschvál,“ popisuje úhel pohledu z té dětské strany Zdeňka: „Pokud se dítě ovládá, tak je to ze strachu, jak bude dospělý reagovat.“ A cesta k traumatům je otevřená.

Popravdě mám hrůzu z toho, kolik traumat si dcera ponese do dospělosti. K dokonalosti mám daleko a člověk občas reaguje tak, jak by to jindy neudělal. Třeba jako maminka z hřiště, jako moje máma a předtím její máma… Ale když to bude jen malinko a jen občas, tak snad budou ty špatné cestičky přepsané pořádnými cestami bez bolavých dní, bulimií a sebevražd.