Albert Černý: Vzorný idol

Ve své generaci máte velký vliv, je hodně lidí, co sledují vaše písničky nebo rozhovory. Nepadá z toho na vás někdy pocit zodpovědnosti?
Já byl vždycky příšerně zodpovědný! Pamatuju si, že jsem jednou dostal na Vánoce vznášedlo na dálkové ovládání. Hrál jsem si s ním a strašně jsem při tom řešil, čím jsem si ho vlastně zasloužil, a nakonec jsem z toho vyvodil, že se tedy musím fakt snažit, abych si ho opravdu zasloužil... No, tak v tomhle já žiju! Ale v poslední době se snažím nebrat to zas tak vážně, protože bych se z toho taky mohl zbláznit.

Ukončit úspěšnou kapelu a založit novou, to je těžké rozhodnutí. Měl jste strach?
Jo. Bál jsem se hlavně proto, že jsem měl potřebu dokázat sám sobě, ale třeba i tátovi a ostatním, že to půjde. Ten první koncert s novou kapelou byl hodně těžký. Ale prošel jsem takovým bleskovým osobním vývojem a uvědomil jsem si, že je všechno, jak má být. Časem jsem přestal mít pocit, že musím pořád někomu něco dokazovat, že můžeme prostě hrát a mít z toho radost. Pomohlo nám určitě i předskakování pro 30 Seconds to Mars a hraní na velkých festivalech jako Colours of Ostrava. A taky fanoušci, kterých třeba ještě teď není početně tolik, jako bylo u Charlie Straight, ale mám pocit, že jsou mnohem blíž a jsou v naší hudbě víc ponoření.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuální - červencové - Marianne. Právě v prodeji!