David Matásek: Ocitnout se na dně bylo požehnání, nejvíc se mi ulevilo, když jsem se naučil plakat

MOJE POTÍŽE ZAČALY ZHRUBA PŘED DVANÁCTI LETY. Nakupily se mi trable psychického rázu úzce spojené s problémy v rodině. Styděl jsem se za to, že jsem paroháč, že jsem selhal a že ani moji nejbližší kamarádi nevědí, co se děje u nás doma. Se ženou jsme se oba tvářili, že je všechno v pořádku. Chodili jsme spolu na oslavy, s přáteli do hospod, ale samozřejmě to na mně, i když jsem mistr světa v předstírání, bylo vidět. Byl jsem skleslej, odpojenej. Hodně jsem zhubnul, což lidi připisovali józe, se kterou jsem v té době začínal, a já je v tom nechával. Jóga mi pomáhala, ale ne docela.

PROBLÉMY JSEM SI NECHTĚL PŘIZNAT. Přišlo mi to jako selhání. Jsem až úzkostně perfekcionistickej a pedantskej, což zřejmě způsobilo i krach vztahu. Ono se s tím žije těžko – jsem prostě pan plánovač, pan diář, všechno musí sedět. Když se řekne ve čtyři, tak to musí být ve čtyři. Byl jsem úplně umanutej. Navíc moje generace není zvyklá o psychice mluvit nebo se o ni starat. Přijde mi, že zejména muži mají pocit, že duševní zdraví je něco, čím se zabývají hlavně ženy – řeší to a nějak o sebe pečujou. My muži ne, my si myslíme, že jak to přišlo, tak to odejde – samo. Ale to je velký omyl.

ODBORNÍKA JSEM NEVYHLEDAL, ODBORNÍK SI NAŠEL MĚ. Byl jsem na jedné oslavě, stál jsem a koukal, jak se lidi radujou, a zároveň mi v hlavě běžely moje problémy. Žena mého velkého kamaráda to musela vidět, nebo slyšela to chroustání v mý hlavě, ten dřevokaznej proces. Podívala se na mě a lakonicky řekla – ty seš úplně v prdeli, viď. Máš v úterý ve čtyři čas? A já, protože jsem tušil, že se zabývá psychoanalýzou, řekl, že jo. Sám bych odborníka asi nevyhledal. To bych se musel nějak zásadně zhroutit, musel by nastat problém v práci nebo bych to musel přehnat s alkoholem, kterému jsem se ale docela vyhýbal, protože mi nepomáhal. Kdo ví, kam až by to muselo dojít.

PRVNÍ SEZENÍ VŮBEC NEBYLA JEDNODUCHÁ. Na mě totiž vzhledem k profesi nejdou naroubovat běžné postupy. Začali jsme tím, že jsem měl popelníku říct, co si myslím o své situaci. To jsem udělal, terapeutka byla spokojená a říkala – no vidíš, lepší? Já jí ale vysvětlil, že mluvit na imaginární předměty nebo říkat mami Táně Medvecký je moje práce. Tak jsme to zkusili jinak a postupně jsme se dopracovali k úplně obyčejné, jednoduché a velice účinné metodě a tou je verbalizace problémů. V tom to mají ženy jednodušší – umějí se, když to řeknu hloupě, vykecat z problémů. Orální a verbální dispozici mají daleko víc vyvinutou, k tomu mají lepší či horší kamarádky, mají to prostě v sobě. My muži se o těch věcech, a zejména o našich selháních, stydíme mluvit.

ŠLI JSME HODNĚ DO HLOUBKY. Terapeutka se snažila najít příčinu v dětství. Já nevím, jestli je to možné, nerozporuju to, jsem jen pacient. Nevím, jak moc je to dobrý, ale hodně mě to rozvrátilo, jednoznačně jsem na tom byl po prvních terapiích hůř. Najednou jsem měl problém mluvit se svými rodiči, s tátou, vynořily se staré křivdy. Ona mi řekla – musíš jim to říct, a já byl najednou na tátu ne nespravedlivej, ale útočnej a nepříjemnej, protože jsem myslel, že mi to pomůže. Nevím, jestli mi to nějak pomohlo. Táta brzy potom onemocněl a já toho nechal, protože jsem mu nechtěl přidělávat další starosti, takže jsem to nedotáhnul úplně do konce.

SEZENÍ JSEM MĚL KAŽDÝ TÝDEN. Bylo to intenzivní. Já nechtěl neurol nebo jinou medikaci – toho jsem se kvůli práci bál. Herec by neměl být plochej a zapráškovanej. Znám kolegy, kteří s tím nějakým způsobem pracovali, a je to znát. Ať je to tišidlo, nebo povzbuzovadlo, najednou je člověk jinej. Buď má na tváři zavěšenej chemickej úsměv, anebo je emočně plochej. My herci ale musíme být vzrušivý, takže mi přišlo spíš logický podstupovat přirozený verbálně očistný proces.

PLÁČ MI POMOHL. Ulevilo se mi ve chvíli, kdy jsem se naučil konstruktivně plakat. U muže je to dost nepřijatelný – boys don’t cry. Hrozně dlouho mi to trvalo, minimálně čtyři sezení ale byla to strašná úleva. Prostě najednou před někým brečíte, něco říkáte, do toho se vysmrkáte. Není to nic ponižujícího, naopak vás to zlidšťuje. V očích druhého vás to může i posílit, budete někdo, kdo si sice prochází něčím obtížným, ale pere se s tím. Nejste sra*ka, která se upíjí nebo všechno hází na někoho jiného.

Kromě Davida Matáska najdete v knize novinářky Kateřiny Kubalové Terapie není slabost – Příběhy osobností, které se nebály říct si o pomoc čtrnáct dalších výpovědí: třeba tanečnice Lenky Nory Návorkové, která si potřebovala vyřešit trápení z dětství nebo chirurga Tomáše Šebka, který chtěl vylepšit sám sebe.

MĚL JSEM PŘEDSTAVU, ŽE JE POTŘEBA BÝT VE VŠEM PERFEKTNÍ. Perfektní manžel, milenec, táta, kolega, herec, kamarád. To už je šest perfektních lidí na jednoho, a to prostě nejde. Snažím se sám sebe brát jako chybující bytost, říkám si – nevyčítej si, že jsi v něčem selhal, tak jsi přišel o patnáct minut pozdě, protože ses zakoukal do něčeho hezkýho a přestal ses dívat na hodinky, vždyť to je normální. Neříkám, že bych nějak ludračil a pravidelně chodil pozdě. Neberu to ale jako totální konstantu, která se nedá porušit. Pak sedíte v kavárně, na někoho čekáte, on stejně přijde pozdě a napíše SMS, že zůstal v zácpě. Lidi to berou daleko sportovněji.

ZA TERAPEUTKOU JSEM DOCHÁZEL DLOUHO. Pak jsme se rozešli s tím, že kdykoli budu cokoliv potřebovat, můžu se ozvat. Mezitím jsem překopal celý svůj život, našli jsme se s novou partnerkou. Zásadní problém, kvůli kterému to celé nastalo, pominul. Dnes jsme s bývalou ženou kamarádi, můžu říct. Prožili jsme spolu hezkých deset let. Dva roky byly hrozný, ale prožili jsme je, člověk nemůže říct, že to nebylo. Máme dvě super děti, se svou současnou ženou mám syna. Potkáváme se, když mají děti narozeniny, popřejou si, a najednou jsou tam dva tatínci, dvě maminky. Dopadlo to nejlíp, jak mohlo, protože jsem přestal bejt ten ublíženej.

PŘESTAT BÝT OBĚŤ, SEBEMRSKAČ A OBVIŇOVAČ FAKT POMŮŽE. To všechno jde ruku v ruce. Chyby hledáte u sebe, hledáte je všude možně, třeba i u rodičů a ve vývoji. Je dobrý si tím projít, ale vím, jak hrozně tátu naše noční povídání na téma, proč jsi nám to udělal, zraňovalo. Možná by bylo dobré, kdyby tam byl nějaký prostředník, mediátor. Můj táta byl selfmademan, jedináček, který vyrůstal se svobodnou matkou, což bylo v padesátých a šedesátých letech něco jiného než dnes. Byl mimořádně úspěšný ve svém oboru – scénografii – a k nám byl mimořádně kritický. Měl výchovu jako důstojník československé armády, všechno v komínkách. A to nemluvím jen o košilích ve skříni, i v sobě měl všechno seřazené. Hlavní bylo – nad nikoho se nevyvyšuj, nebuď pyšnej, spíš se podceňuj. Je to jedno s druhým, činitelů, které pak člověka ovlivňují, je moc.

POMOC ODBORNÍKŮ JSEM ZAČAL POTŘEBOVAT ZNOVU PO COVIDU. Blížící se problémy jsem cítil fyzicky, jako úzkost. Lidé se mě ptají, jak můžu vylézt na jeviště, jestli nemám trému. Samozřejmě že mám trému, je to taková ta správná předstartovní horečka, kdy se mozek zahřívá na provozní teplotu a malinko se vám potí dlaně. Ale stát před představením za oponou, modlit se, aby vypadl proud, nemoci se nadechnout není dobrý. A to se mi dělo. Někdy jsem se ráno probudil s tím, že večer hraju, a měl jsem úplné šedo, odpoutat se od myšlenky na představení bylo nemožné. Přestával jsem jíst. Spustilo se to v covidu, když jsme každý večer nehráli. Bylo to, jako když se zraní vrcholový sportovec. Nemůžete trénovat ani závodit a návyky upadají. Bylo mi přes padesát, a najednou jsem se bál, že to nezvládnu. A taky jsem si začal říkat, jestli diváky vůbec zajímá, co jsme pro ně připravili. Mají svoje problémy, krachuje jim podnikání, jsou zavřený doma, děti nechodí do školy, třeba jim někdo umřel, a co my tady – Hamlet, co to je?

MOJE PROBLÉMY TRVALY ASI ROK. Myslel jsem si, že je rozchodím. Ale dost jsem chlastal a nejenom to. Moje žena to samozřejmě poznala a řekla: „Buď někoho vyhledej, nebo se odstěhuju.“ Pomohla mi přes aplikaci najít terapeuta a já za ním šel. Jeho životní zkušenost, kterou jsem cítil, mě uklidňovala. Moc mi pomohl. Nijak moje problémy nezlehčoval. O věcech mluvil přímo, což možná mohlo být způsobeno určitou jazykovou nejistotou, protože to nebyl Čech. Nijak nekroužil, vždycky šel k tomu meritu a uměl věci seřadit. S ním jsem opět používal verbalizaci – klient mluví 45 minut a zbývajících 15 minut terapeut. Propojuje to, co slyšel na začátku, s něčím, co se řeklo na konci. Věci úplně lapidárně poskládal za sebe a najednou se mi to sestavilo jako žebříček.

David Matásek se narodil se roku 1963 v Praze na Žižkově, vyrůstal se dvěma mladšími bratry, otec byl scénograf, matka se věnovala grafice. Herectví studoval na Pražské konzervatoři a už během studií se proslavil rolí Kendyho v dnes už legendární sérii Básníci. Od té doby hrál v mnoha dalších filmech i televizních seriálech. Diváci ho mohou vidět například v pražském divadle Verze či Viola, donedávna byl členem činohry Národního divadla, kde i nadále hraje. Má dvě dcery a dva syny. Jeho současnou manželkou je módní blogerka Eva Matásková.

KONEČNĚ JSEM VIDĚL, CO JE PODSTATNÝ A CO JE NEPODSTATNÝ. Co člověk v životě úplně nepotřebuje, a co mu naopak ubližuje. Takhle jednoduchý to bylo. On mi hned na začátku na rovinu řekl, kolik mu dám peněz za hodinu, že to bude šest sezení, a pokud usoudíme, že to nestačí, tak se domluvíme dál. Už jsme neřešili dětství. Terapeut se spíš zabýval tím, co se děje v daném okamžiku, jak co prožívám a jak věci vidím, jak nahlížím na situaci v rodině, v divadle, jaké mám kolegy, jak se k nim chovám a jakým způsobem řeším pracovní nebo rodinné konflikty. To je hrozně důležité, protože se tím člověk trošičku prozradí. Jsem hodně ironickej a sarkastickej, ale nikdy ne zlej. Ale já začal bejt zlej. Ten sarkasmus najednou přešel červenou čáru a začalo to být hnusný. Rozeznal to a řekl – tohle už bylo možná moc, co jste řekl, ne? A já – kurva, to jsem pos*al, takhle přijdu o kamarády.

TERAPIE MI DALY MANUÁL NA SEBE. Když se blíží problém, poznám to. Většinou se hlásí úzkostí spojenou s obsedantně kompulzivní poruchou, o které dobře vím. V rodině se tomu smějeme a děti se baví tím, co zase ten táta vyvádí. Moje žena třeba nikdy nepustí myčku, musí čekat na mě, protože já ji vždycky celou přeskládám, páry ponožek na sušáku rovnám podle barev. Nicméně když začnu až moc sledovat, že basy nejsou pořádně srovnaný nebo že tamhle ta bednička je trochu křivě, vím, že se něco děje. Jsou to věci, kterých si člověk, když je v pohodě a vyrovnanej, ani nevšimne. Pomáhá mi říkat si – opusť tu myšlenku, v přírodě taky nic nelícuje a nejde spárovat, a to mě uklidní. Musím vyřadit na neutrál, jen tak to dokážu zastavit.

HORŠÍ JE, KDYŽ JSOU VĚCI, KTERÉ NEJDOU ZMĚNIT. Když se blíží datum premiéry nebo nové natáčení, přestanu jíst a začnu blbě spát. Musím si říkat – Davide, nic se neděje, obsadili si tě, protože tě chtěj, nejdeš tam jako vetřelec. Dobře, ale kde budu parkovat? To neřeš, přijedeš na to místo, a kde bude volno, zaparkuješ. Ale s kým budu mít šatnu? To neřeš, dopadne to jako vždycky, budeš mít šatnu s někým, kdo bude fajn, nebo to nebude fajn a vyřešíš to. Musím na to jít logicky a zapojit racio. Problémy si verbalizuju – čeho se nejvíc bojíš? Co ti vadí? Jestli to zvládneš? Že budeš brzy ráno vstávat? Dobře, tak se dva dny v tejdnu nevyspíš, budeš vstávat v pět a večer hraješ, no bóže, to jsi nikdy nezažil? Už čtyřicet let jsi v týhle branži, tak co vyšiluješ…

DÍKY TERAPIÍM JSEM SE NAUČIL SE SEBOU PRACOVAT. Snažím se vyhýbat kritickým situacím a věcem, které mi nedělají dobře. Potřebuju klid, žádné stimulace. Příroda je boží věc a taky pořád dělám jógu.

DUŠEVNÍ ZDRAVÍ BY SE OD FYZICKÉHO NEMĚLO ODDĚLOVAT. Souvisí spolu. Když máte rýmu, máte problém vstát a soustředit se na práci, protože smrkáte. Když vám není dobře na duši, je to stejné, taky nemáte chuť vstát a něco dělat. Já řešil spoustu trablů i před svou první krizí a možná to i způsobovalo krachy mých vztahů, jen jsem to vždycky nějak přešel. Před těmi dvanácti lety to ale bylo na komoru. Taky jsem se poprvé ocitnul na druhé straně barikády, byl jsem ten opuštěnej. Dneska tu situaci považuju za požehnání. Být dole je dobrý. Poznal jsem, jak reaguju v krizových situacích, poznal jsem lidi, který mě z toho vyvedou, a naučil jsem se sám se sebou zacházet. To je dobrá věc.

Text byl zkrácen a redakčně upraven. Článek vyšel pod původním titulkem „David Matásek: Ocitnout se na dně bylo požehnání“ v časopise Marianne 01/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.