Maroš Kramár: Nebezpečně spokojená povaha

Maroš měl tři čtvrtě hodiny zpoždění. Zdrželo ho televizní natáčení a pak focení pro Marianne. Ale jaká žena by ráda nepočkala na muže, kterého si kdysi zařadila do kategorie „princ, co by stál za hřích“? Dočkala jsem se ho přesně takového. Dokonce jsem se ve svém věku červenala, když mi zalichotil. Všiml si toho a okomentoval to slovy, že při určitých větách chytá má tvář barvu mých vlasů. Odpustila jsem mu. Na sympaťáky jako Maroš Kramár se zkrátka člověk nezlobí.  

Pocházíte z herecké rodiny, tatínek herec, dědeček herec. Vaše profese byla předem daná?

Od šesti jsem hrál ve filmu a televizi, takže jsem vůbec nepřemýšlel o něčem jiném. Okolo mě byli samí umělci. 

I maminka?

Ta byla technická redaktorka v dětském časopise. Její tatínek byl herec a režisér. Strýc fotograf, další strýc tanečník. Teta tanečnice a zpěvačka, vedla léta zájmový herecký kroužek pro děti, další teta měla také podobný spolek. Většina herců v Bratislavě prošla jedním nebo druhým. Já ne, já do žádného z těch dvou paradoxně nechodil.

Co s pěkným mladým mužem udělá časná sláva?

Nic. Já se totiž nestal populárním přes noc. Když vás naráz proslaví jediný film, to se zatočí hlava a můžete zblbnout. Ale když jste herec od dětství, jste zvyklý. Víte, že jsou lidi, kteří vás kvůli tomu mají rádi, přestože ani nevědí, jaký jste člověk, a lidi, kteří vás nesnáší, i když ani oni vás neznají. Někdy se mě známí ptají, jestli mi nevadí, když mě lidé oslovují a chtějí se se mnou třeba fotit. Ne, nevadí, patří to přece k mé profesi. Trochu se usmívám nad kolegy, kteří tvrdí, jak je to otravuje. Proč to dělají? To se minuli povoláním. Není přece nic horšího než být hercem, kterého nikdo nezná a neoslovuje. Většinou to říkají ti, kteří to nedotáhli příliš daleko. Neumím si představit, že by Karel Gott řekl, že mu popularita leze na nervy. 

Všímá si vás i bulvár. V prosinci o vás napsal, že se po sedmnácti letech manželství rozvádíte. 

Vůbec nevím, co je za tím, jak to vzniklo. Právě teď (v polovině prosince, pozn. redakce) letím za rodinou do Kostariky. Žena je tam s dětmi už čtyři měsíce. Proč bych se rozváděl, když jsem ženu tak dlouho neviděl? Je to logické? Těším se, že spolu strávíme Vánoce a začátek roku, budu tam měsíc. 

Proč žije rodina na Kostarice?

Děti tam chodí do školy a líbí se nám tam. Co cennějšího dětem dát než dobré vzdělání a možnost získat rozhled? Nejde jen o to, naučit se cizí jazyk, ale taky být tolerantní, potkávat různé národy, kultury. To je velmi cenné. A my to v našich malých státech moc neumíme.

Jak se vás bulvární zprávy dotýkají?

Trochu mě to rozčílí, ale jedu dál. Nebudu se tím zabývat. Horší to bývá pro rodinu. Děti jsou naštěstí pryč, takže se jich nikdo ve škole nebude ptát. Moje maminka nebo tchyně ale mohou být z takových informací, pokud si je přečtou, nešťastné. Včera seděl před mým domem kluk a točil si mě, jak...

...CELÝ ROZHOVOR S MAROŠEM KRAMÁREM NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE!