VIKTOR DVOŘÁK: Jsem běžec na delší trať

Uložil jste si mě do mobilu místo Rackové jako Ráčkovou a hned si to opravujete. Vždycky jste takhle precizní?

V tomhle jo, potřebuju systém, který mě vede. Vzpomenout si, pod jakou přezdívkou jsem si někoho uložil, by nedopadlo dobře. U vás mám ještě připsáno Marianne, abych se rychle zorientoval.

Takže nerazíte heslo „pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos“?

Ne. Ale když mám popsat sám sebe, vždycky mám pocit, že mám něco z obou pólů a různě se mi to překlápí. Tedy v něčem potřebuju mít pořádek, v něčem se ho ani nesnažím dobrat. Asi to souvisí s tím, že jsem ve Vahách. Před naší schůzkou jsem byl v dabingu, paní produkční mi dala vybrat z několika dalších možných termínů, a já byl v koncích. Zastavím se, úplně se zaseknu – a nevím.

Věříte na horoskopy?

Slovo „věřit“ není přesné. Astrologie je věda o silách, které tu zkrátka jsou a ovlivňují nás. Souzním s názorem, že když se narodíte, jste do určité míry napasovaná do toho, co dané znamení predikuje, a naším cílem je, aby nás ovlivňovalo co nejméně. Abychom to zpracovali a byli nad tím.

Jakým způsobem to děláte?

Snažím se nedělat chyby, což samozřejmě nejde. Pořád se mi třeba stává, že když si mám v samoobsluze vybrat, zastavím se i na několik minut a prostě nevím. To je pro Váhy typické.

Pocházíte z Českých Budějovic, bydlíte v Praze, kde jste i studoval, působil jste i v Olomouci a Ostravě. To musíte být expert na stěhování.

To nevím, ale rád ho nemám. Když se někde usadím, zvednout kotvy je hodně, hodně těžké. Dlouho se rozmýšlím, než se odhodlám. Stěhování bolí, jednoznačně.

Jak těžké pro vás je zapustit na novém místě kořeny a cítit se tam doma?

Vždycky si velmi rychle uvědomím, jak to je, a pak už se s tím těžko něco dělá. Buď se tam cítíte dobře a doma, anebo ne. Hned po škole jsem měl angažmá v Olomouci a tam jsem byl doma hned. Jsem rád, že jsem zažil pocit, že bych někde mohl strávit celý život. Ale nemám to tak v každém městě. Třeba Ostrava je svébytné a zajímavé město se specifickou, výjimečnou atmosférou. I tam jsem strávil tři roky, ale zapustit kořeny jsem nedokázal.

Patříte k těm hercům, kteří se divadlu věnují odmalička – už na základce jste chodil do dramaťáku.

Ano, od šesté třídy. V tomhle jsem fádní případ. ZUŠ jsem si našel, protože jsem věděl, že mě hraní zajímá a tudy by mohla vést cesta. Pak jsem šel na gympl, ale až do maturity jsem chodil na ZUŠ a hned po DAMU jsem odešel do prvního angažmá.

Fakt jste si to v té šesté třídě takhle cílevědomě sám vybral?

Jo. Bylo to instinktivní rozhodnutí. Spolužačky chodily do dramaťáku a mně cinklo, že tohle přesně musím udělat. Měl jsem jasno v tom, že chci hrát. Samozřejmě jsem ale nevěděl, jestli Pánbůh dá a podaří se mi to. Moji herečtí učitelé se mnou museli...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE S KUPONY NA DNY MARIANNE. Nyní si ho můžete objednat až domů do schránky s POŠTOVNÝM ZDARMA. Objednávejte zde.