Zažila mlčení o židovském původu své rodiny, otcovo věznění v době zinscenovaných komunistických procesů i disidentský život po boku manžela Pavla. Psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová vzpomíná na dobu před listopadem 1989 i na léta po něm. Mluví o odvaze ozvat se, i když člověk neví, jestli tím něco změní.
„Člověk díky tomu cítil, že není tak bezmocný, že jenom nesedí a nenadává,“ říká Věra Roubalová Kostlánová o dopisech a stížnostech, které její muž Pavel za normalizace posílal českým úřadům, politikům, ale taky papeži nebo tehdejší britské premiérce Margaret Thatcherové. Přesvědčení, že se člověk nemá vzdávat svých práv ani tehdy, když je šance na úspěch malá, provázelo oba manžele - podobně jako tisíce dalších lidí v tehdejším socialistickém Československu - i v listopadu 1989.
Když začaly na podzim 1989 demonstrace, Věra Roubalová s manželem Pavlem nezůstali stranou. Zatímco on organizoval každý den protestní shromáždění v Pelhřimově (tehdy žili manželé Roubalovi na Vysočině), ona na ně jezdila i s jejich čtyřmi dětmi, což bylo občas náročné. „Neměli jsme auto, museli jsme se tam dostávat třeba na kole, jenže už byla zima, někdy i sníh.“ Na generální stávku dodnes vzpomíná jako na okamžik, kdy bylo jasné, že se věci změní.„Jakmile na demonstraci vyšli dělníci z továren, bylo vyhráno,“ říká. Z pádu komunistického režimu měla radost. Zároveň ji ale provázela starost o Pavla, kterému se ozvala vážná nemoc.
Foto: Jana Plavec
Mlčení doma
Psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová patří k signatářům Charty 77. O svobodě, odpovědnosti, odvaze i o tom, proč se česká společnost podle ní dodnes úplně nevyrovnala s komunistickou minulostí, mluví s odstupem více než tří desetiletí v nedávno vydané knize Jak to jenom říct. Kniha jde ale mnohem dál do minulosti. Věra vyrůstala v rodině, jejíž osud zásadně poznamenala druhá světová válka i komunistický režim. Věra roky netušila, že se narodila do židovské rodiny. Její dědeček založil Židovské muzeum v Praze (letos se slaví 120 let od jeho založení), ona sama se ale o jeho existenci dozvěděla až v šestnácti letech od svého bratrance. V její rodině se o židovském původu mlčelo. Důvodem byly zkušenosti z druhé světové války a snaha ochránit další generace před tím, jaké nepředstavitelné hrůzy Židy za války potkaly. Nebylo to nic neobvyklého, v mnoha židovských rodinách se mlčelo úplně stejně jako v té Věřiné.
Foto: Jana Plavec
Táta ve vězení
Lehké to nebylo ani po válce. Její rodiče patřili k předválečným komunistům a po válce věřili, že právě komunismus je cestou ke spravedlivější společnosti. Jenže v politických procesech padesátých let byl její otec odsouzen k patnácti letům vězení. Život s nálepkou manželky „vlastizrádce“ byl pro její matku se třemi dětmi nesmírně těžký. Věra strávila několik let v dětském domově, kam ji společně s mladším bratrem máma dala. Na vysoké škole pak Věra potkala budoucího manžela Pavla a spolu s ním se postupně dostala do prostředí, které stálo na opačné straně komunistického režimu. Podepsali Chartu 77 a Pavel se zapojil do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Věra se později, už po revoluci, stala poslední mluvčí Charty 77. Listopad 1989 přinesl zásadní změnu nejen celé zemi, ale i její rodině. Věra se s dětmi vrací do Prahy a začíná se věnovat pomoci uprchlíkům. Jejich osud (na začátku 90. let sem k nám přicházejí z Bosny), ji zasáhl, zároveň ale potřebovala prací přebýt smutek ze ztráty Pavla. Později se stala psychoterapeutkou. Dodnes se uprchlíkům věnuje, momentálně těm ukrajinským. Ve své práci se zároveň zabývá tím, jak se traumata, mlčení a nezpracované zkušenosti předávají v židovských a komunismem zasažených rodinách z generace na generaci.
Foto: Jana Plavec
Doporučujeme
reklama
Postěžovat si i tancovat
Ani po letech Věra Roubalová Kostlánová neztratila zájem o lidi a jejich příběhy. Pořád se ptá se, pomáhá a hledá způsoby, jak druhým ulehčit život. V uprchlických táborech kdysi založila ženské skupiny, aby se ženy mohly na chvíli sejít, svěřit, být spolu v bezpečném kruhu, postěžovat si, ale klidně i tancovat.
Zároveň ji stále zajímá i dění kolem ní, není jí lhostejné směřování naší země. Ostatně, bojovat je stále za co. Ale jak na to? ptám se Věry. „Když se chcete proti něčemu bouřit, je dobré najít si spojence, který vám rozumí. Což je vlastně i základ práce se skupinami: sedíte v kruhu a postupně zjišťujete, že se svými trápením nejste sami.“
Kniha s titulem Jak to jenom říct mapuje život psychoterapeutky a disidentky Věry Roubalové Kostlánové na pozadí velkých historických událostí - druhá světová válka, nástup komunismu, zinscenované procesy v 50. letech, disent, rok 1989 i uprchlické vlny po revoluci. Zároveň je Věra v knize vykreslena i jako žena, manželka, matka, kamarádka. Jako člověk, kterému není jedno, co se v naší zemi ději. Knižní rozhovor, který vydalo nakladatelství Vyšehrad, vede novinářka Barbora Postránecká.
Foto: Jana Plavec
Zdroj: autorský článek
Marta Dřímal Ondráčková o své omlazující metodě: I u žen v sedmdesáti letech uvidíte rozdíl