Za každým trestným činem je lidský příběh, který se často nevejde do jednoduchých soudů o vině a trestu. Gabriela Slováková, ředitelka Probační a mediační služby, ví, jak těžké je začít znovu, když člověka okolí vnímá především skrze jeho minulost. V rozhovoru pro Marianne.cz vysvětluje, proč druhá šance není omluvou pro spáchané činy, proč je důležité pomáhat i dětem v konfliktu se zákonem a jak může jeden člověk změnit životní směřování druhého.
Gabriela Slováková se dlouhodobě věnuje problematice vězeňství, resocializace a návratu lidí s trestní minulostí do běžného života. V minulosti pracovala jako ředitelka odboru trestní politiky na Ministerstvu spravedlnosti i jako ředitelka věznic ve Světlé nad Sázavou a Kuřimi. V roce 2016 stála u zrodu Yellow Ribbon Run – Běhu se žlutou stužkou, který upozorňuje na překážky, s nimiž se lidé po výkonu trestu potýkají, a podporuje myšlenku druhé šance. Ve své práci zdůrazňuje význam zaměstnání, rodinného zázemí a odborné pomoci při prevenci další trestné činnosti. Je také autorkou knihy Kriminálnice, v níž představuje příběhy žen, které se ocitly za mřížemi, a ukazuje složité okolnosti, jež mohou předcházet jejich životním selháním.
Když jste před lety stála u zrodu projektu Yellow Ribbon, věřila jste, že se z něj jednou stane tak výrazná iniciativa? Co se podle vás za tu dobu v pohledu české společnosti na lidi s trestní minulostí změnilo?
Když jsem v roce 2016 realizovala první Yellow Ribbon Run, věděla jsem, že má potenciál. Určitě jsem ale tehdy nedohlédla tak daleko, že z něj jednou vyroste samostatná organizace a její hlavní projekt. Od začátku jsme ale věděli, že má smysl mluvit o tom, že trest není celý člověk a že návrat do společnosti potřebuje podporu. Ta je důležitá nejen pro něj, ale i pro jeho okolí a jako prevence dalších trestných činů.
Za těch deset let se podle mě pohled společnosti změnil. O lidech s trestní minulostí se dnes mluví otevřeněji a více si uvědomujeme, že možnost začít znovu není jen otázkou solidarity, ale i fungující společnosti. Zároveň předsudky nezmizely. Yellow Ribbon proto stále ukazuje, že člověk může nést odpovědnost za svou minulost, ale zároveň dostat šanci změnit svou budoucnost. A že tato šance je důležitá nejen pro něj, ale také pro jeho děti, rodinu, lidi přímo zasažené trestným činem, ale i celou společnost.
Projekt stojí na myšlence druhé šance. Co podle vašich zkušeností člověk po návratu z vězení potřebuje nejvíc – práci, bydlení, podporu rodiny, nebo především někoho, kdo mu uvěří, že chce začít znovu?
Myslím, že člověk po návratu z vězení potřebuje především šanci znovu se postavit na vlastní nohy. K tomu určitě patří práce, bydlení, kontakt s rodinou, ale také někdo, kdo mu věří a pomůže mu zvládnout první, často velmi těžké kroky. Samotná motivace nestačí, pokud člověk nemá kde bydlet nebo nemůže najít práci. Stejně tak ale nestačí jen materiální pomoc. Z naší zkušenosti víme, jak důležité je, když člověk cítí, že ho někdo nevnímá jen jako „bývalého vězně“, ale jako člověka, který má možnost svou budoucnost ovlivnit. Druhá šance je podle mě možnost převzít odpovědnost a začít budovat nový život.
Jedním z největších problémů bývá zaměstnání. Proč mají lidé s trestní minulostí tak obtížný návrat na pracovní trh a co mohou udělat zaměstnavatelé, aby jim dali skutečnou šanci?
Lidé s trestní minulostí často narážejí na předsudky ještě dříve, než dostanou možnost ukázat, co umí. Záznam v rejstříku může překrýt jejich současné schopnosti, pracovní zkušenosti i skutečnost, že svou chybu už odpykali a chtějí žít jinak. Přitom stabilní práce je jedním z nejdůležitějších kroků k návratu do běžného života. Zaměstnavatelé mohou udělat především to, že budou člověka posuzovat podle toho, co umí a jak pracuje dnes, nejen podle jeho minulosti. Nemusí přitom rezignovat na své nároky ani odpovědnost, pochopitelná je i nedůvěra. Šanci mohou zvýšit také adaptační programy, mentoring, spolupráce s neziskovými organizacemi nebo nabídka rekvalifikací a dalšího vzdělávání. Přesto je dobré dát člověku možnost ukázat, že svou minulost zvládne, i když důvěra se buduje krok po krůčku. A když se to podaří, získává tím nejen zaměstnanec, ale i firma a celá společnost.
Letošní 11. ročník Yellow Ribbon Run se zaměřil na děti a mladé lidi v konfliktu se zákonem. Proč je právě u nich důležité nabídnout jim druhou šanci co nejdříve?
U dětí a mladých lidí je druhá šance možná ještě důležitější než u dospělých. V dospívání člověk teprve hledá, kým chce být, učí se nést odpovědnost za své rozhodnutí a často ještě nedokáže domyslet jejich důsledky. Dětská osobnost, hodnoty a životní směřování se teprve formují. Jedna chyba proto nemusí znamenat, že je člověk odsouzený k tomu, aby ho provázela celý život. Zároveň je potřeba si uvědomit, že mladí lidé se často nedostávají do konfliktu se zákonem jen vlastním přičiněním. Významnou roli může hrát nefunkční rodinné zázemí, absence pozitivních vzorů, domácí násilí, závislosti v rodině nebo prostředí, ve kterém jsou kriminalita a porušování pravidel považovány za běžné. Dítě si prostředí, do kterého se narodí, nevybírá. O to větší odpovědnost máme jako společnost nabídnout mu alternativu a ukázat, že existuje i jiná cesta. Proto jsme 11. ročník Yellow Ribbon Run věnovali dětem a mladým lidem v konfliktu se zákonem. Chtěli jsme připomenout, že za každým příběhem je konkrétní mladý člověk, jeho rodina a jeho budoucnost. A že důležité není jen říct, co udělal špatně, ale především se ptát: co mu pomůže, aby to příště zvládl jinak.
Na tohle téma navazuje i 12. ročník s mottem „Průšvih? A co dál?“ Co si pod tím máme představit?
Že samotná chyba není konec příběhu. Důležité je, co přijde po ní, jestli mladý člověk dostane podporu, převezme odpovědnost a dostane šanci udělat další krok správným směrem. Je to i veliká investice do budoucnosti. Pokud včas rozpoznáme varovné signály a změníme životní dráhu mladých lidí správným směrem, najdou nové perspektivy a zvyšuje se šance, že se stane sebevědomým, zodpovědným a platným členem společnosti. Chceme také, aby rodiče, učitelé i další lidé kolem dětí věděli, že na podobnou situaci nemusí zůstat sami a kam se obrátit. Probační a mediační služba pracuje s dětmi, mladistvými, jejich rodinami i poškozenými a pomáhá hledat cestu k nápravě, převzetí odpovědnosti a tomu, aby se mladý člověk do konfliktu se zákonem nevracel. O druhé šanci proto potřebujeme mluvit nejen jako o možnosti, ale také jako o cestě, kterou je potřeba umět najít.
Jak vysvětlovat veřejnosti, že součástí bezpečné společnosti může být i pomoc člověku po výkonu trestu, aby se k trestné činnosti nevrátil?
Bezpečnou společnost si často spojujeme hlavně s trestem. Většina lidí vězení opustí. Ročně je to kolem 10 000 lidí. Bezpečná společnost nevzniká tím, že člověka po výkonu trestu trvale vyloučíme, ale tím, že mu pomůžeme vést řádný život a nedáme mu důvod vracet se k trestné činnosti. Důležité je proto přemýšlet o tom, co se stane po opuštění brány věznice. Pokud chceme, aby se člověk po výkonu trestu nevrátil k trestné činnosti, potřebuje mít možnost pracovat, bydlet, obnovit vztahy a znovu získat své místo ve společnosti.
Veřejnosti je potřeba vysvětlovat, že druhá šance není omlouváním spáchaného trestného činu. Odpovědnost za své jednání si člověk nese a trest si odpyká. Smyslem následné podpory je ale zabránit tomu, aby se znovu dostal na špatnou cestu. To je v zájmu nás všech. Pomoc člověku po výkonu trestu proto není projevem naivity, ale pragmatickým krokem k bezpečnější společnosti. Čím více lidí dokáže po návratu najít své místo v běžném životě, tím méně bude obětí trestné činnosti a tím silnější a soudržnější společnost budeme mít. A jistě ušetříme i spoustu finančních prostředků.
Trestní minulost často nezasáhne jen samotného odsouzeného, ale i jeho děti a partnera. Jak moc se při práci probační a mediační služby zabýváte také rodinou člověka, který se vrací z vězení?
Rodina hraje při návratu člověka z výkonu trestu, ale i při výkonu trestu na svobodě a různých alternativních trestů naprosto zásadní roli. Zkušenosti ukazují, že lidé, kteří mají po propuštění funkční rodinné zázemí, podporu blízkých a stabilní vztahy, mají výrazně vyšší šanci na úspěšné začlenění do společnosti. Proto se v Probační a mediační službě nezaměřujeme pouze na samotného klienta, ale podle možností pracujeme i s jeho rodinou a blízkým okolím. Trest totiž nedopadá pouze na odsouzeného. Velmi citelně zasahuje také partnera, děti a další rodinné příslušníky.
Děti často prožívají nejistotu, stud, sociální izolaci nebo narušení vztahových vazeb. Návrat rodiče z vězení pak může být pro celou rodinu náročným obdobím, které vyžaduje podporu a citlivou přípravu. Naší snahou je pomáhat obnovovat komunikaci, posilovat rodičovské role a vytvářet podmínky pro zdravé rodinné vztahy. Pokud se podaří zachovat nebo obnovit pozitivní vazby mezi člověkem po výkonu trestu a jeho rodinou, prospívá to nejen jemu, ale zejména dětem. Právě stabilní rodinné prostředí je jedním z nejdůležitějších ochranných faktorů, které snižují riziko opakování trestné činnosti.
Co je podle vás největším mýtem, který si Češi o lidech po výkonu trestu stále nesou?
Největším mýtem je podle mě představa, že člověk po výkonu trestu je automaticky nebezpečný a že jeho trestní minulost definuje celý jeho život. Často známe jen jednu větu, například: „Je to násilník.“ Typickým příkladem může být mladistvý, který vyrůstal v prostředí domácího násilí, byl svědkem kriminality v rodině nebo sám zažíval týrání či zanedbávání. Později se dopustí majetkové nebo násilné trestné činnosti a stává se pachatelem. Současně je ale také člověkem, který byl po řadu let obětí nepříznivých životních okolností. To samozřejmě nesnižuje jeho odpovědnost za spáchaný čin, ale pomáhá nám lépe porozumět tomu, co k němu vedlo a jak předcházet opakování podobných situací.
Podobně se můžeme setkat s lidmi, kteří vyrůstali v rodinách zatížených závislostmi, chudobou nebo sociálním vyloučením. Následně sami páchají trestnou činnost, ale zároveň nesou důsledky prostředí, které je v dětství formovalo. Právě proto je důležité dívat se na člověka v širším kontextu jeho životního příběhu, aby se bludný kruh přetrhnul. Samotný trest nestačí. Člověk potřebuje odbornou pomoc, léčbu závislosti, podporu při návratu do běžného života a práci s příčinami, které ho k trestné činnosti přivedly. Odpovědnost za spáchaný čin tím není nijak zpochybněna. Chceme-li však předcházet další kriminalitě a chránit potenciální oběti, je důležité hledat cesty, které člověku umožní udělat za minulostí skutečnou tečku.
Vaše nová kniha Kriminálnice přináší příběhy žen, které se ocitly za mřížemi. Když jste jejich osudy při psaní znovu procházela, změnil se nějak váš vlastní pohled na to, proč lidé selhávají a co jim může pomoci začít znovu?
Při práci na knize jsem si znovu uvědomila, jak málokdy je lidský příběh černobílý. Za každým trestným činem stojí konkrétní člověk, jeho životní zkušenosti, vztahy, traumata, někdy i dlouhodobé selhávání okolí. Mnohé ženy, jejichž osudy v knize popisuji, se dopustily závažných chyb a nesou za ně odpovědnost. Zároveň ale často vyrůstaly v prostředí poznamenaném násilím, závislostmi, chudobou nebo zanedbáváním. Kniha mi znovu potvrdila, že lidé většinou neselhávají z jednoho důvodu. Je to souhra okolností, životních rozhodnutí i příležitostí, které měli nebo neměli.
A stejně tak neexistuje jedno univerzální řešení, které by jim pomohlo začít znovu. Pokud jsem si z příběhů odnesla něco zásadního, pak je to význam vztahů. Velkou roli hraje člověk, který někomu uvěří, podá pomocnou ruku nebo mu nabídne šanci ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebuje. Ať už jde o rodinu, učitele, sociálního pracovníka, zaměstnavatele nebo kohokoli dalšího. Změnil se možná spíše můj pohled na možnost změny. Dnes ještě víc věřím, že lidé jsou schopni převzít odpovědnost za své jednání a svůj život změnit. V reálném životě je to opravdu hodně těžké. Ne každý tuto možnost využije, ale bez příležitosti ke změně ji nevyužije nikdo. A právě proto považuji druhou šanci za tak důležitou, nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost jako celek.
Zdroj: Autorský rozhovor s Gabrielou Slovákovou
Lada Nosková: Štve mě, že v roce 2026 ještě někdo řeší váhu
.jpg)
