Postavy svých knih nesoudím, dokonce ani ty záporné, říká spisovatelka Alena Mornštajnová

Její poslední román Čas vos, který vyšel loni, vypráví příběh dvou lidí poznamenaných minulostí – ženy, která se vrací do rodného města s pocitem křivdy, a samotářského muže, jenž se s vlastními traumaty naučil žít. Jejich osudy otevírají otázky pomsty, odpuštění i toho, zda je možné dojít k vnitřnímu klidu, pokud se člověk nedokáže vyrovnat s tím, co bylo. Sama autorka říká, že kniha je především „románem o cestě k obyčejnému lidskému štěstí“ – a zároveň připomínkou, že spokojený život nepřichází s velkými vítězstvími, ale spíše s vnitřním pocitem, že věci jsou na svém místě.

Co pro vás osobně znamená obyčejné štěstí? A je těžké ho dosáhnout, nebo si ho vůbec dovolit?

Spíše než šťastný život bych řekla spokojený život. Spokojený život je, když jsou věci na svém místě, když je všechno tak, jak má být. Pro mě je tedy štěstí klid. Když mě nic netrápí, když mám v sobě všechno uspořádané, když mám pocit, že jsou věci na svém místě.

Někdy najít spokojenost dá ale velkou práci. Co nám v tom nejčastěji brání?

Ano, zklidnění, umění říct si, co je v životě podstatné a co chci, není vždycky snadné. Abych byla šťastná já, musím mít v pořádku hlavně vztahy. Potřebuji vědět, že lidi kolem mě jsou spokojení, že jsou v pořádku, že je nic netrápí. Ale zároveň potřebuji, aby můj život byl naplněný. Abych dělala něco, co považuji za užitečné a zároveň pro mě naplňující.

Je to pro vás psaní?

U mě je to psaní, ale u každého to může být něco jiného. Každý má k něčemu sklony nebo vlohy a je důležité, aby objevil, co mu jde a co ho dělá spokojeným. Člověk si v životě musí najít svou cestu.

Znamená to, že bychom se měli snažit plnit si své sny?

Já trošku rozlišuji mezi snem a přáním. Protože sen může být něco nereálného, ale když máte konkrétní cíl, který je ve vašich silách dosáhnout, i ta cesta k němu může být naplňující. Já si třeba můžu dát cíl, že napíšu knihu, ale už i to psaní by mě mělo těšit. Nemělo by to být něco, co mě bude týrat, protože podvědomě cítím, že nejsem schopná toho dosáhnout. Musí to být něco, o čem si je člověk vědom, že je to v jeho silách. Kdybych si řekla, že vylezu na Mount Everest, tak vím, že nejsem nikdy schopná tam vylézt, a veškerá vynaložená snaha by vyšla vniveč.

Říkáte, že už cesta k cíli by nás měla těšit…

Přesně tak. Kolikrát se stane, že člověk dosáhne toho, co si vytýčil, a je z toho zklamaný, protože cíl tak úplně nenaplnil jeho představy. Kdyby ho netěšila cesta k cíli, byl by to promarněný čas.

Ve svých románech často ukazujete, jak mezi lidmi vzniká nenávist a zášť. Jak podle vás tyto emoce klíčí? Je to vždy důsledek velkých křivd, nebo spíš drobných, dlouhodobých zranění?

To může být různé. Každý se narodíme s nějakým genetickým vkladem a musíme se s ním naučit pracovat. Ale i ta vůle, jestli s tím chceme nebo nechceme pracovat, je daná. Může se stát, že někdo zažije nějakou malou křivdu a pitvá se v tom, nabalují se na to další křivdy a pak třeba ten člověk vyroste křivě, nevyroste z něj dobrý člověk. A jinému se stane to samé a dokáže to překonat, dokáže s tím pracovat a vyroste z něj člověk, který je pro druhé užitečný a který se sám dokáže s životem vypořádat.

Dá se křivd podle vás opravdu zbavit, nebo v člověku vždy zůstane stopa?

I to je individuální. Záleží na tom, co se mu v životě děje dál, jestli má kolem sebe lidi, kteří mu pomůžou, nebo jestli je na to sám. Těch faktorů, které do našich životů vstupují, je spousta. Proto jsme každý jiný, proto se s určitými situacemi vyrovnáváme různě. Na světě neexistují dva lidé, kteří by měli stoprocentně stejné životy.

S křivdami se pojí i silné téma odpuštění, které se často objevuje i ve vašich knihách. Je odpuštění víc dar druhému, nebo cesta k vlastní svobodě? A myslíte, že se dá odpustit všechno?

Odpustit je někdy hodně těžké. A je to asi důležitější pro toho člověka, který odpouští, že nezahořkne, že nežije s tou záští, která by ho spalovala. Ale samozřejmě jsou věci, které se asi odpustit nedají. I když se člověk snaží, tak se třeba některé zaryjí pod kůži.

Co tedy můžeme dělat, když nedokážeme odpustit?

Vy nemusíte odpustit, ale neměli byste se v tom pitvat. Můžete na to prostě zapomenout, nebo na to nemyslet. Druhá věc je neodpustit a neustále v sobě křivdu oživovat. To jsou dvě různé věci.

Zmiňovala jste, že člověk potřebuje něco, co ho naplňuje. Je něco kromě psaní, co vás ještě naplňuje?

Já toho kromě psaní, cest a rodiny moc nestíhám. I když se do života snažím napasovat i takové věci, které jsou prospěšné pro moje zdraví, opravdu se mi tam toho moc nevejde. Snažím se, abych si zacvičila, abych zůstala ve styku se svými přáteli, abych šla na procházku. Psaní je pro mě ale takových sedmdesát procent života.

Vaše hrdinky bývají často postaveny před těžké morální volby. Přemýšlíte při psaní víc jako soudce jejich činů, nebo jako někdo, kdo se jim snaží porozumět?

Vůbec postavy svých knih nesoudím, dokonce ani ty záporné. Když píšu, tak se snažím dívat na svět očima té postavy, a pokouším se přemýšlet tak, jak by asi přemýšlela, i když s ní nemusím souhlasit. Ale kdybych postavu soudila, tak bych nemohla psát.

Mnohé vaše ženské postavy jsou zranitelné, ale přesto silné. Máte při psaní před očima nějaké reálné ženy?

To je zvláštní, že říkáte silné. Já jsem si v mnoha recenzích všimla, že některým čtenářům připadá, že ženy v mých knihách jsou spíše vláčené životem. Samozřejmě že jsou, protože každého z nás život někam posouvá, nejsme vůči vnějším vlivům bezbranní. Ale nemyslím si, že by byly bez vlastní vůle. Musí se prostě snažit. Ale reálné ženy před očima nemám, bylo by to omezující.

Ve vašich příbězích hraje velkou roli minulost. Myslíte, že bez vyrovnání se s minulostí není možné dojít k vnitřnímu klidu?

Všichni máme nějakou minulost, nějaké kořeny, prostředí, ze kterého jsme vzešli, to všechno nás ovlivňuje. Přicházíme na svět do rodiny, která může být milující nebo taky lhostejná i ohrožující. Na základě toho, jak jsme byli vybaveni, jakými vlastnostmi a vůlí k životu, se s okolnostmi vypořádáváme. Někdo, kdo se narodí se stříbrnou lžičkou v ústech, bude mít jiný život, než když se někdo jiný narodí do rodiny, která žije od výplaty k výplatě. Ale ten první nemusí být spokojenější.

Čtenářky Marianne.cz často řeší rovnováhu mezi péčí o druhé a péčí o sebe. Naučily vás v tomto ohledu něco vaše románové postavy?

Já bych to trošku převrátila. Někdy začínám psát postavu a samozřejmě mám rámcovou představu, jak bude vypadat. A potom ji dostanu do nějaké situace a přinutí mě to přemýšlet nad tím, jak by se člověk měl zachovat, jak bych se zachovala já, a jak by se měla v příběhu zachovat ta postava. Vždycky říkám, že psaní je pro mě psychoterapie. V knize použiju jen jeden ze způsobů, jak situaci vyřešit, ale samozřejmě mě napadá daleko víc řešení, a možná i správnějších. Ale musím použít právě to, které odpovídá postavě. Takže nevím, jestli se od svých postav něco učím, ale nutí mě to hodně přemýšlet o životě.

Překvapí vás při psaní někdy vaše postavy?

Vždycky mě překvapí. Postavy se vyvíjejí. Já se s nimi během psaní seznamuji, tak jako to při čtení později dělá čtenář. Jediný rozdíl je, že já vím, kam je chci dovést. Kniha zachycuje určitý časový úsek, takže i postavy by měly dozrávat. Já je vedu a vlastně je lépe poznávám, protože je dostávám do situací, ve kterých se musí nějak projevit. A někdy je vystavím takové situaci, která v nich odhalí stránku, kterou jsem původně nezamýšlela.

Jak se změnil váš vztah k psaní od prvotního úspěchu po současnost? Cítíte dnes větší svobodu, nebo větší tlak?

Tlak vnímám a snažím se mu nepodléhat. Cítím určitá očekávání od čtenářů, protože každý čtenář chce něco jiného. Snažím se psát knížky tematicky odlišné, i když vždycky jsou tam mezilidské vztahy, ale u každého čtenáře rezonuje něco jiného. Jsou čtenáři, kteří by chtěli jen Hanu, a pak ti, kteří by chtěli jen Listopád. Když nenapíšu obdobnou knihu, tak jsou zákonitě zklamaní. Nikdy nevyhovíte všem, jediná cesta je řídit se vlastním rozumem. Nejlepší by asi bylo odříznout se od sítí, ale to já nedokážu.

Teď máte rozepsanou další knihu. Co byste svým čtenářům ve svých příbězích ráda předávala?

Ono to není až tak složité. Já prostě píšu příběhy a každý je jiný, v každém chci říct něco jiného. Než začnu psát, řeknu si, o čem ta kniha bude, jaké bude mít téma a shrnu ho do jediné věty. V Čase vos byla tou větou cesta ke spokojenému životu. Tiché roky jsou o tom, jak je těžké poznat druhého člověka a o potřebě komunikace. Les v domě je o lžích a předstírání. Když mám tuhle větu, vymyslím příběh, který téma naplní, a začnu psát. Takhle je to jednoduché. A u každé knihy je ta první věta jiná, takže se nedá říct, že bych chtěla lidstvu předat nějaký obecný vzkaz.

Napadá vás někdy víc těch prvních vět, které by byly pro příběh vhodné?

Život je pestrý, nabízí spoustu témat k zamyšlení, ale pak přijde něco intenzivního, co ostatní témata přehluší. Něco se stane, něco mě zaujme. Pak s tím můžu pracovat. To byl i případ knihy, kterou píšu teď.

A kdy ji dopíšete, to nám prozradíte?

Jsem asi v půlce. Já jsem organizovaný člověk a mám ráda řád. A mám ho ráda i v psaní. I v něm bych tedy ráda dodržela dvouletý rytmus, vím, že chci knihu dokončit do prosince, abych ji do konce roku odevzdala a aby mohla vyjít příští rok na jaře. V nakladatelství s tím tak nějak počítají. Ale i kdybych text nestihla dopsat, tak se taky nic nestane, svět půjde dál a kniha vyjde později.

Co v knihách jako čtenářka a žena vyhledáváte vy osobně?

No je to těžké. Baví mě knihy s příběhem, to určitě, ale ten samotný estačí. Mám ráda, když je v knížce i nějaká myšlenka, když je příběh nositelem myšlenky. Dřív jsem četla úplně všechno, ale tím, jak sama píšu, můj vztah ke knihám se proměňuje. Už nejsem takový všečtenář, nedokážu přečíst všechno, ale ocením dobře napsanou knihu. Teď se dívám víc na technickou stránku psaní, což někdy požitek z knihy kalí a už si to tak moc neužiju. Pořád jsou ale knihy, ve kterých se ztrácím.