Dne 27. června 1950 se na dvoře pražské pankrácké věznice odehrál jeden z nejotřesnějších zločinů v moderních dějinách naší země. V časných ranních hodinách byla popravena Milada Horáková, uznávaná právnička, politička a bojovnice za lidská práva. Tato chladnokrevná justiční vražda, naplánovaná do nejmenších detailů sovětskými poradci a špičkami KSČ, se stala symbolem bezohlednosti komunistického režimu a dodnes zůstává mrazivým mementem doby, kdy ideologie zcela zničila právo a spravedlnost.
Život Milady Horákové byl pevně spjat s bojem za svobodu a demokracii. Jako vystudovaná právnička se za první republiky intenzivně věnovala sociálním otázkám a zrovnoprávnění žen. Po okupaci Československa nacistickým Německem se okamžitě zapojila do protifašistického odboje. V roce 1940 ji zatklo gestapo a po krutých výsleších strávila zbytek války v koncentračních táborech a věznicích. Ani hrozba trestu smrti ze strany nacistických soudů ji nezlomila, což prokazovalo její mimořádnou vnitřní sílu, kterou brzy musela osvědčit znovu.
Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 Milada Horáková odmítla emigrovat a dál se snažila pomáhat lidem pronásledovaným novým režimem. Státní bezpečnost ji zatkla v září 1949. Následoval proces, který neměl v našich dějinách obdoby. Scénář celého soudního líčení byl předem striktně určen, obžalovaní byli pod vlivem fyzického i psychického mučení nuceni učit se své výpovědi zpaměti a celý proces byl přenášen rozhlasem. Komunistická propaganda navíc zorganizovala masovou kampaň, v níž obyčejní lidé z továren i škol v tisících dopisech žádali pro obžalované nejvyšší tresty.
Spolu s Miladou Horákovou byli k trestu smrti odsouzeni další tři muži. Přestože o milost pro statečnou političku žádaly světové osobnosti jako Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Roosevelt, tehdejší prezident Klement Gottwald rozsudky podepsal. Své poslední hodiny strávila psaním hlubokých a dojemných dopisů rodině, které však dceři Janě komunisté předali až po dlouhých čtyřiceti letech. Milada Horáková šla na popraviště s hlavou vztyčenou a její poslední slova patřila milované zemi a naději, že její oběť nebyla zbytečná.
