Bednář, bečvář nebo neckář: Mistři středověkého řemesla, kterému zánik nehrozí

Bednářství se může chlubit bohatou historií, která se zrodila už ve středověku. S rozvojem vinařství a pivovarnictví začaly být kožené vaky, dříve používané na víno, značně nevyhovující. A tak došlo na výrobu speciálních nádob ze dřeva a vzestupu nového řemesla, zvaného bednářství. První zpráva o bednářích pochází z 8. století, kdy Karel Veliký nařídil správcům císařských dvorů, aby „víno jen do dobrých nádob (vascula) ukládali, a to do nádob železem vázaných (barridos), zapovídaje hotovení puten z koží“. V našich zemích bednářské řemeslo začalo vzkvétat především od dob Přemysla Otakara II., a to díky rozšíření městského obchodu a růstu pivovarů. Bednářství je jedno z nejstarších řemesel zpracovávajících dřevo u nás. V 15. století už byli bednáři zastoupeni v každém městě a vytvářeli samostatné cechovní organizace.

Bednář, bečvář, neckář a také korytník

Ne každému, kdo se živil bednářským řemeslem, se vždy říkalo jen bednář. Tato živnost měla své „obory“ a v nich „specialisty“: například bečváře, korytníky či korytáře, neckáře a pouzderníky a další. Bednáři zhotovovali běžné dřevěné nádobí potřebné v domácnosti: různé štoudve, bečky, škopky, dřezy, máselnice, většinou z „bílého“ měkkého dřeva borovic nebo smrků. „Bílé bednářské dílo“ se pobíjelo dřevěnými obručemi - březovými, lískovými, habrovými, a dokonce i z divokého ořechu. Označení bečvář příslušelo řemeslníkovi, který vyráběl sudy (bečky), kádě a další nádoby, zpravidla z tvrdého dubového „černého“ dřeva, tzv. sudoviny. Bečváři pobíjeli své „černé dílo“ obručemi kovovými. Velmi se dbalo na to, aby sudy měly správnou míru, za nedodržení byly přísné tresty. A s čím bečváři pracovali?  „Podle pečeti cechu bečvářů v Hradci Králové z roku 1620, cechu bečvářů Nového Města pražského z roku 1789, či shodného cechu z Hranic na Moravě z roku 1757 atd., můžeme identifikovat hlavní bečvářské výrobní nástroje, které je odlišovaly od jiných příbuzných řemesel. Byly to – kružidlo ke kroužení dna sudu, útorník k narážení obručí, palice k pobíjení obručí (pobíjecí palice) a nůž,“ uvádí český heraldik a popularizátor heraldiky Stanislav Kasík. Neckáři vyráběli dřevěné nádoby sbíjením latí a prken nebo dlabáním (vystruhováním) dřev a celých kmenů. Obvykle se specializovali na necky. Korytník či korytář zhotovoval, podobně jako neckář, velké nádoby na vodu, především koryta.

Mohlo by se vám líbit

Objevili zapomenutou roubenku na česko-polském pomezí a proměnili ji v chalupu snů

Řemeslo, které má dubové dno

Obrovská poptávka po bednářských výrobcích vedla v 19. století k postupnému přesunu z ruční manufakturní práce ke strojní výrobě. Bednářství se rozvíjelo do 70. let 19. století, kdy začalo upadat v důsledku používání kovových nádob. O bednářství se říkalo, že je to řemeslo spíše „s dubovým než zlatým dnem“. Dlouho se pracovalo výhradně ručně a kromě pil, pořízů, hoblíků, bednářských štosů a různých kladiv či dlát jiné nářadí k dispozici nebylo. Rozměry a velikost zhotovovaných nádob se řídily od středověku do poloviny 19.století cechovními pravidly a normami. Užití nádob bylo rozmanité. Sloužily ve výrobních procesech různých řemesel, ke skladování, k dlouhodobějšímu uchovávání, k přenášení a k manipulaci s tekutými, sypkými i pevnými materiály a také k měření objemů, množství a hmotnosti. Setkáváme se s nimi v téměř všech lidských činnostech, v domácnostech, v hospodářstvích, v různých výrobách, na veřejných prostranstvích apod. Pouze označení bednářských „specializací“ se postupně přestalo používat, až nakonec v polovině 19. století řemeslo bečvářské plně splynulo s řemeslem bednářským. Od té doby je ten, kdo vyrábí dřevěné nádoby, prostě bednář.

Doba bednářské renesance

Bednářství zažívá již delší dobu renesanci. Prezentuje se jako dynamické řemeslo, které spojuje tradiční dovednosti s inovativními technologiemi. Bednáři jsou znovu žádaní, a to nejen v tradičních odvětvích, jako je vinařství a pivovarnictví. Moderní doba a její touha po přírodních materiálech přináší i poptávku po originálních dřevěných výrobcích. Dobří bednáři mají otevřenou cestu k různorodé tvorbě: od sudů a kádí přes designové doplňky do domácností až po originální nábytek. Mnoho bednářů se navíc úspěšně profiluje i v oblasti restaurování starožitných dřevěných předmětů. A vinaři, pivovarníci, ale i milovníci domácích pálenek si stále více uvědomují, že právě dřevěné sudy dodávají jejich produktům nezaměnitelnou chuť a aroma. Zdá se, že bednářství je jedno z řemesel, které se zatím nemusí bát zániku a zapomnění.

Mohlo by se vám líbit

Pohádková chalupa v Jizerských horách: Jak horské stavení ožilo díky lásce k řemeslu

Galerie: Bednářství: Staleté řemeslo

7 fotek 8 fotek