FEJETON: Navážno

Věci, které za to nestojí, občas bereme vážně a pak bereme vážně i sebe. K pousmání vážně.

Tak třeba paní ve vlaku se zafačovanou nohou. Pořád vzdychala ách jó. Pak přišla jiná paní a postavila před její nataženou nohu kufr. Vlak hrknul a kufr klepl paní do kolena. Aaaaaaaach jooooooooo. Jééééjejéééje. Paní spustila ryk, jak ji to koleno bolí, a že s ním už dlouho marodí a že teď neví, co bude dělat. Paní s kufrem se pětkrát omluvila a paní pořád jéééjéééjeee to to bolí a co já mám dělat. Až se na ni ta s kufrem obořila, cože má dělat ona, když si připadá skoro jako vrah (kolen). Celou cestu měla ta bolavá se svým doprovodem o čem povídat. Vagón se dozvěděl rodinnou anamnézu, průběh operace, něco o doporučené rekonvalescenci, to vše prokládané starými známým áchjó a co já budu dělat.

V kavárně nákupního centra zase dvě ženy řešily, že ten odstín fialové, který právě přichází do módy, neladí s jejich barevným typem. Zcela vážně konstatovaly, že ony nepodlehnou a tenhle fujtajbl na sebe nevezmou ani do sklepa vybydleného činžáku. Přikládaly si k obličejům kapesníky, látkové i papírové tašky, prostě co našly okolo sebe, a zamyšleně kroutily hlavami horizontálně nebo vertikálně podle toho, jak ladily/neladily. Zcela vážně. „Tak já nevim,“ rozhodila nakonec mladší z nich rukama plnýma tašek z módních obchodů, když se zvedala od stolu a chystala k odchodu. „Tak já nevim, ale něco fialovýho bysme si asi měly koupit.“ Druhá se zatvářila, jakoby spolkla střevlíka, našpulila pusu a vykřikla, „tak to ne, mě nedostanou.“ A debata mohla pokračovat i cestou k jezdícím schodům, dál a dál až za fialový obzor.

ČTĚTE TAKÉ: FEJETON: Pokusy a omyly

A nakonec já. Hodinu jsem žvatlala (taky zcela vážně) o tom, že ten čistič na vany za patnáct korun skoro vůbec nečistí, kdežto ten za pětačtyřicet čistí, ale kdo má za něj platit takový peníze. „Ale zase když se mám otravovat s něčím, co nečistí, i když je to levný, jestli není lepší koupit ten drahej, když čistí. Ale vyplatí se to vůbec, když je tak drahej?“ K tomu se přidala maminka, že to samé zažila s toaletním papírem. „Mami ale to je snad jasný, že když má něco dvě vrstvy, je to jiný, než tři vrstvy, ne? Prosímtě nesrovnávej to s čističem za patnáct a za pětačtyřicet.“ A nakonec babička „a piškoty dneska vůbec nestojej za nic. Dlouhý nemaj anebo nějaký italský a z těch ježka neuděláš. A z kulatejch mizerně. Nejlepší byly ty v modrý krabici.“

Podívaly jsme se s maminkou na sebe, pak na babičku, zase na sebe...

Kufr na koleni, fialová, čistič, toaletní papír, piškoty.

Skvělé důvody k tomu se konečně vážně zasmát.