Roman Zach: Někdy se prostě stává, že máte různé herecké nabídky a pak zase třeba nemáte. To je život herce

Zastihli jsme vás při zkoušení nové inscenace Prádelna v Brooklynu, kterou režírujete a zároveň v ní hrajete. Jaké to pro vás je, zastávat obě tyto role najednou?

Je to trochu paranoia. Už jsem to zažil, když jsme před třemi lety uváděli Lásku z mládí v Divadle Bez zábradlí. To pro mě byla první zkušenost se stavem, kdy jste na sebe naštvaná, že neumíte text, a zároveň pozorujete, co kdo z kolegů jak hraje a jak to jde dohromady s tím, co si představujete. Teď už jsem možná trochu dál, ale stejně to je pořád paranoidní pocit. V této hře je to aspoň tak, že ve dvou scénách nejsem. Výhodou je, že jsem od začátku u toho a že jsem si obsadil lidi, kterým věřím, a nemusím nikoho přesvědčovat. Zároveň cítím v přípravách velkou zodpovědnost. Je to výzva, ale taková intenzivní a milá.

Zaujala mě anotace hry, kde se píše, že jde o tragikomedii o lidech, kteří mají „odžito“, ale přesto se odváží risknout další první rande. Zajímá mě, jestli jste vy sám měl někdy pocit, že máte v některých směrech odžito a třeba se vám nechce objevovat nové věci a jít do nějakých risků?

Kdybych měl pocit, že mám odžito, tak se do tohohle nepouštím. Když jste herec, tak často zkoušíte nějakou inscenaci, pak si ji po zkoušce ve dvě hodiny odnesete domů, večer hrajete a průběžně se učíte text. I večer. Jako režisér musíte myslet na vše, máte zodpovědnost za výtvarnou, hudební i produkční složku a tak dále. To je výzva, která vás donutí nemít odžito. Je mi, kolik mi je, a někdy se prostě stává, že máte různé herecké nabídky a pak zase třeba nemáte. Říkám si, že jsem možná něco prošvihl, a pak zase přijdou tři věci najednou. V téhle profesi je to život na houpačce. Nenaučil jsem se s tím pracovat, je to furt stejné. Tři měsíce blbě spíte. Říkáte si, kdy už to přijde? A pak vám najednou zavolají ze dvou produkcí, musíte si vybrat jednu a ta nakonec skončí a ta druhá jede, takže jste si vybrali špatně. Myslel jsem si, že už to třeba v těch padesáti bude lepší. Není to lepší. Už to takhle doklepu a bude to nahoru a dolů, nahoru a dolů. Ale vlastně je to i něco, co mě na té profesi baví. To je život herce.

Takže se vám někdy stává, že čekáte, až vám někdo zavolá?

Buď čekáte, až vám někdo zavolá, nebo po cestě potkáte tyhle výzvy v podobě vlastních projektů. V žádném případě neříkám, že se ze mě stává režisér, ale tyhle nové cestičky, které se naskytují, mě vlastně naplňují, baví mě a beru je jako takovou novou etapu. Dělat si věci po svém je strašně osvobozující.

• Roman Zach se narodil se v roce 1973 v Ústí nad Labem. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Děčíně, pak zamířil na pražskou DAMU. První angažmá měl v Činoherním klubu, dnes hraje nejčastěji v Divadle Bez zábradlí či v Divadle Verze. Je známý z televizních seriálů Ordinace v růžové zahradě, Redakce, Modrý kód či Bratři a sestry. Ztvárnil hlavní roli ve filmu Zrození alchymistky. Pro Českou televizi natočil cestopis Hledání ztracených světů. S kostýmní výtvarnicí Andreou Královou žije v Praze, mají syna Prokopa a dceru Agátu.

Mohlo by se vám líbit

Jitka Čvančarová: Červený koberec beru jako součást práce, radši bych byla v holinkách u zvířat

Je nejistota herecké profese i důvod, proč jste s manželkou Andreou chtěli, aby si váš syn Prokop vybral i jiné než herecké vzdělání?

Nebylo to ani tak, že bychom nechtěli, aby se stal hercem. Chodil od dětství na dramaťák, stejně jako dcera Agáta, ke skvělé Andree Marečkové a už odmala dostával nějaké nabídky na hraní. Řekli jsme mu jen, že to je super, ať hraje divadlo, ale ať vystuduje i jinou střední školu, a když ty nabídky pořád budou a bude ho to bavit, ať se tomu věnuje. Jeho ale cosi přece jen zavedlo na přijímačky na konzervatoř, kam ho vzali. A těm zářícím očím, když se dozvěděl, že se dostal, nešlo odolat. Spíš jsme ho vraceli na zem, aby si nemyslel, že to může být okamžitě skvělé. Herců ze škol každý rok vychází strašně moc a konkurence je obrovská. Někdy to je skvělé a někdy zase ne, herecká profese může být i bolavá. Je to svým způsobem taková prostituce, což je až moc expresivní výraz, nemyslím to zle, ale vlastně je to tak, že si vás někdo na té ulici najde a řekne: Tebe chci! A to pro psychiku často není úplně ideální. Zvlášť když začnete žít rodinný život a musíte platit složenky.

Hrajete teď s Prokopem v něčem spolu?

Hrajeme právě v Lásce z mládí v Divadle Bez zábradlí, tam jsem ho obsadil. On jde svou cestou, mají s vrstevníky vlastní divadelní projekty, nejnověji Kolekci Parchant, a neustále něco vytvářejí a inscenují. Jsou skvělí. Myslím, že se někdy potkáme, jistý divadelní projekt je ve vzduchu.

Od syna se učím pořád. Jsou mladí a jsou to divočáci. Jdou do projektů pankáčsky, i když nemají nic jisté. Obdivuju to – není čas na něco čekat.

V čem je vaše vzájemná komunikace jiná, když spolu hrajete a když se pak vidíte doma?

My už se doma nepotkáme, už se odstěhoval. Tím, že se nevidíme každý den, se naše komunikace obecně strašně zlepšila. A teď mi Prokop zrovna volá, to je výborný. Asi cítí, že o něm mluvím. (smích) Ze začátku se při zkoušení v divadle stavěl proti mně, protože mu to bylo nepříjemné, měl pocit, že ho peskuju před ostatními kolegy. Ale já jsem mu říkal, že s ním teď nemluvím jako táta, ale jako režisér. Vymezit si navzájem prostor nám nějakou dobu trvalo, první tři týdny byly dost bolavé. Myslel si, že do něj jdu a že mu zase říkám, že si má uklidit ponožky nebo tak něco. Přitom jsem po něm chtěl něco úplně jiného. Takže jsme si jako dva berani museli vytyčit prostor, ale pak se to myslím hezky srovnalo a důvěřujeme si. Chodíme na svá představení a můžeme si říct cokoliv, je to dobré.

Je něco, co jste se naučil vy od něj?

Učím se od něj pořád. Jsou mladí a jsou to divočáci. My jsme to takhle na škole neměli. Asi i tím, jak je teď svět zaměřený na výkon, tak oni jdou pankáčsky do všech projektů, i když nemají nic jisté. Nemají prostor, nemají peníze, ale klidně už začnou zkoušet, pak zase zkouší něco jiného… Ptám se, kde to budou hrát, Prokop říká: „To nevím, tati, ale je to super titul!“ Napíšou si to a zkoušejí. A pak jim to vyjde, najednou někde jsou, hrajou, zbastlí nějakou scénu, někdo jim pomůže... My jsme byli po škole takoví seriózní, že nejdřív potřebujeme mít prostor, najít si angažmá. Neříkám, že oni by to třeba taky nechtěli, ale když to není, tak dělají něco svého. A to vlastně obdivuju a hodně z toho žiju – není čas na něco čekat. Raději jít do nějaké nejistoty a věřit tomu, že to nějak dopadne, než se kopat do zadku a nadávat, že není práce. To mi na té jejich mladé herecké partě přijde skvělé.

Našla jsem si rozhovor, který s vámi vyšel v Marianne před devíti lety, a tehdy jste říkal, že na sebe kvůli své výšce opravdu těžko sháníte oblečení – zvlášť v Česku. Zlepšilo se to za tu dobu?

Možná kdybych lépe hledal, tak ano, ale já obecně nerad nakupuju, to tak asi chlapi mívají. O to víc, když máte třeba dvacetiprocentní úspěšnost. Chci si koupit kalhoty a ve dvou obchodech, kam vejdu, mi hned u vstupu řeknou, že tam pro mě žádné nemají, tak už pak radši nikam nejdu. Dělám to tak, že nechávám kostýmní výtvarnice na natáčení nebo v divadle najít oblečení pro postavu, kterou hraju, a pak se jich zeptám, kde to sehnaly, a poprosím je, aby to koupily rovnou dvakrát, že si to od nich pak odkoupím. A nebo to po skončení projektu „kradu“, prostě to z toho štendru zmizí. Ale už tu jsou nějaké firmy, jako třeba Tall Guys, od těch mám zrovna košili. Ti začali vyrábět oblečení pro vysoké lidi. Často si někdo myslel, že vyhrnuté rukávy jsou můj styl, ale on to byl můj styl proto, že mi bylo všechno krátké. Teď už se zase kratší nebo ohrnuté kalhoty nosí, což je taky fajn.

Vaše žena je kostýmní výtvarnice, tak vám ve shánění oblečení někdy pomáhá?

Pomáhá mi v tom, že sem tam něco objeví. Její život spočívá přesně v tom, že hledá skryté poklady, ale zejména do dobovek. Myslím, že by mohla dělat i současné věci, protože talent má, ale ona nerada sleduje trendy a to, co by někomu slušelo v současnosti. Takže dělá nejradši dobovky a tím pádem obchází samé skvělé sekáče. Když tam najde nějaký kousek, tak to fotí a posílá do celé rodiny a my si to pak rozebíráme.

Spousta lidí vás má dodnes spojeného s rolí Michala Šebka v Ordinaci v růžové zahradě. Nedávno jste se do seriálu po dvaceti letech na chvíli vrátil. Co vás k tomu přimělo a jak jste ten návrat prožíval?

Bylo to zajímavé – nabídka přišla jako „dárek pro diváky“ po dvaceti letech, to bylo hrozně hezké. Člověk měl pocit, že se tam vrátí a potká na abiturientském večírku kámoše, ale ten seriál už je úplně někde jinde. Někteří lidé tam jsou celou dobu, ale už je to jiný projekt. Já čekal, že se tam zastaví svět, ale bylo to jen takové hezké tříměsíční zastavení na něčem, co jsme před těmi dvaceti lety rozpohybovali.

Takže jste nezažíval žádnou velkou nostalgii?

Myslel jsem si, že se dostaví, ale už je to fakt něco jiného, a to je v pořádku. Čekal jsem, že u mě proběhne jakýsi patos ve smyslu: Jé, tady a tady jsme tehdy hráli! Ale už se to točí i jinde a vlastně máte pocit, že točíte trochu jiný seriál.

Nebál jste se, že se zase vrátíte do doktorské škatulky a že vás ženy budou oslovovat, abyste si otevřel gynekologickou ambulanci u nich na vesnici?

Vzhledem k tomu, že šlo o ty tři měsíce, tak jsem se toho nebál. Ale kdyby to mělo být zase dlouhodobé, tak bych to zvažoval. To už mám asi za sebou, ženy nejspíš chtějí mladší gynekology. (smích)

Vloni jste v 7 pádech Honzy Dědka zmínil, že máte chalupu v Sudetech a každé léto tam pořádáte pouť. Co taková akce obnáší a jak jste se k pořádání pouti dostali?

My jsme před jednadvaceti lety koupili v Podbořánkách faru z roku 1781 a máme ji jako chalupu, kam pravidelně jezdíme a trávíme tam léto. Vedle je kostel svatého Jakuba Většího, který byl dlouho zavřený, a když jsem točil s místními starousedlíky takový dokument a dozvídal jsem se o vesnici, historii a co se tam kdy konalo, tak nás s Andreou zaujalo, že kolem kostela, který je relativně velký, protože je spádový asi pro pět vesnic kolem, ještě před válkou bývala Anenská pouť. Bylo nám s mojí ženou líto, že je kostel zamčený, tak jsme požádali plzeňskou diecézi, jestli by nám od kostela nemohla propůjčit klíče, abychom ho zase otevřeli a on se mohl stát místem setkávání – třeba právě na poutě, na Velikonoce, na Vánoce a tak. Takže každý rok třetí víkend v červenci někdy kolem svaté Anny pořádáme Svatojakubskou Anenskou pouť, myslím, že letos to bude už po osmnácté.

Oslovujeme svoje kamarády, divadelníky, hudebníky, děláme to pořád tak na koleně, spontánně, vybíráme dobrovolné vstupné. Jistý je jen příspěvek od obce Jesenice, ale všichni tam vlastně jezdí, protože nás mají rádi. V podstatě jsme buď na nule, nebo to dotujeme, ale máme to rádi. A bez pomoci místních by to nešlo. Je to jednodenní akce a jde o dílny, koňský povoz, stánky, divadla, večerní koncerty… Naplňujeme slovo pouť v tom původním smyslu příběhu, takže když k nám lidé dorazí, dostanou zážitek, ale žádné kolotoče tam nejsou. Občas se stávalo, že lidé jeli okolo a hledali létající labutě, protože je tam zavedl náš ručně napsaný billboard o pouti. Je to takový každoroční stres, jestli nebude pršet a jestli to vůbec celé dopadne. Vždycky si na konci s Andreou vyčerpaní sedneme a shodneme se, že už to nebudeme dělat. Za dva dny se nám to ale rozleží v hlavě a začneme plánovat další rok, protože by nám to bylo líto. Letos k nám přijede zazpívat naše celorodinně oblíbená Monika Načeva, za což jsme šťastní. Takže si tím plníme sny i my.

Mohlo by se vám líbit

Vladimír Polívka: Po narození dcery se vyplnila všechna klišé, kterým jsem se vysmíval. Jsem pyšný táta s kočárkem

Vyrážíte v létě i na nějakou dovolenou?

S Andreou jsme si řekli, že každý rok právě po pouti vyjedeme do Rakouska do vinařské oblasti Langenlois. Stává se to už takovou naší tradicí. Z pouti jsme pokaždé fakt vycucaní, ale pak odjedeme na vinnou stezku v té nádherné krajině, pijeme vína a koukáme na krásné kopce. Pokud budeme dělat pouť i nadále, tak jen s tím, že pak na čtyři dny vyrazíme na tohle místo!

Máte za sebou ale i dobrodružnější cesty. Pro Českou televizi jste točil pořad Hledání ztracených světů, kde jste objevoval Indonésii nebo Gruzii a Arménii. Co vám tyto cesty do života přinesly?

Cestování s mojí ženou milujeme. Já i z toho důvodu, že v cizině mě nikdo nepoznává. Tady často jedu někam na výlet a sedám si zády, aby mě nikdo neviděl. Tam se nestane, že by někdo přišel a chtěl fotku, takže můžu poznávat i místní lidi. Poznávání jiných zemí a kultur miluju i proto, že když se vrátíte, tak vám vaše problémy mnohdy přijdou malicherné. Získáte určitý odstup.

V Gruzii a Arménii jsou lidé neskutečně pohostinní a otevření k lidem, kteří chtějí poznat jejich příběhy a kulturu. My si vůbec nedokážeme představit, jak skromně v některých končinách ve 21. století žijí. A nic jim nechybí. Teda asi i chybí, ale jsou šťastní s tím, co mají, nestěžují si, pohostí vás a tou otevřeností vám způsobí zážitek na celý život. Pro Gruzíny i Armény je cizinec Bůh do domu, o kterého se musejí a chtějí postarat. A to samozřejmě nemluvím o přírodě, která je tam nádherná. Zážitků mám odtamtud strašně moc, byli bychom ale tady u toho rozhovoru dva měsíce.

Kam byste se chtěl podívat nebo na jaká místa byste se rád vrátil?

Těch míst je strašně moc. Vždycky mě lákala Papua-Nová Guinea, to byl můj sen. Indonésie se mě hluboce dotkla. Jižní, Střední Amerika, Kambodža, Laos, Tibet. I Česko je krásný. Táhne mě to kamkoli, kde se dají najít autentická místa.

Je pro vás cestování tedy něco, bez čeho si život neumíte představit?

Je to zdroj inspirace a velká vášeň… Nakopne vás, znejistí, inspiruje v práci a v životě. Já si v těch třiapadesáti letech říkám, že není nic lepšího než zážitky. Se ženou toho nepotřebujeme tolik vlastnit, jasně, chceme nějakou jistotu. Prostě bouchnout ty prachy, které si vyděláte, za věci, které potřebujete nutně k životu, a zároveň za ty zážitky, který vám nikdo nevezme. Máme dvě krásné, zdravé, talentované děti. Co je víc? Nepotřebujeme vlastnit nejnovější modely aut. Pro nás je auto dopravní prostředek, to je celé. Pro mě je cestování a poznávání úplně všechno. Bez toho bych nebyl, kdo jsem, a nebyl bych šťastnej.

• Kde Romana Zacha uvidíte? V Divadle Bez zábradlí hraje v inscenaci Láska z mládí, kterou i režíroval stejně jako Prádelnu v Brooklynu nově vzniklého Divadla Uvidíme, které založila Nikol Kouklová. Na Letních shakespearovských slavnostech ztvárňuje hlavní roli ve hře Jak se vám líbí. Objeví se také v chystaných filmech Princezna zakletá v čase: Murien a Princ zakletý v čase.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Roman Zach: Není nic lepšího než zážitky“ v časopise Marianne 07/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.