FEJETON: Pokusy a omyly

Antistresové omalovánky například. Jsem z nich ve stresu. Co ve stresu, panikařím a přepadá mě nutkavá úzkost. Kterou barvu mám vybrat? Hodí se tyhle dvě, tři, čtyři, osm vůbec k sobě? Nemám radši všechno vybarvit jednou pastelkou? Blbost! Dvěma? A může být pták tyrkysový a obličej zelený? Proboha, jak mám vědět, jakou barvu má domeček? Uááá. Blééé. Klepou se mi ruce, dřevo okousané až na tuhu, jdu si uvařit kafe nebo nalít dvě deci, abych se aspoň trochu uklidnila.

Gelové nehty. Kdo tu, prosím, říkal, že moje ruce s nimi budou krásné? Tak proč vypadám jako bych je týden máčela v louhu (už se mi ty rudé placky nelíbily, tak jsem se pokoušela vlastními silami odloupnout). A proč nezvednu ze země pětikorunu a klávesnice notebooku pod nimi cvaká jako zuby křečka, kterému je zima?

Mop na podlahu. Z jakého důvodu mám navlíkat kus plyšové látky na umělohmotný obdélník, který se co chvíli sklapne a plyš na něm visí jako na šňůře pověšené kombiné ze sedmdesátých let? A to radši mlčím o jakési součástce, která drží pohromadě onen obdélník a tyč, na jejímž konci jsem já. Pětatřicetkrát během půl minuty vypadne a někam se zakutálí. Kde jsi, můj starý dobrý hadře na koštěti.

ČTĚTE TAKÉ: Fejeton: Kabela bezedná

Přípravky na vlasy. Obzvlášť tužidla, po kterých mají jiné ženy bezchybnou lví hřívu. Mně z hlavy vyrábí krepatou helmičku. Píšu schválně helmičku, protože místo aby zvětšily, splácnou. Něco velmi podobného se mi stane po přípravku, který jiným dodává lesk a sílu. Mně bídu - vypadám bídně. Každý vlas trčí jiným směrem a některé dokonce nahoru.

Tyčinka na rty, která zvlhčuje a zvláčňuje. Mám po ní pusu jako scvrkávající se struhadlo. Ještě den a ztratí se docela. Vrací se na místo v původním stavu jen bezprostředně po namazání. Takže mažu a mažu a mažu. Možná jeden ze základních smyslů života?

Chlupatý váleček na malování. Použila jsem jednou v životě. Byla jsem namalovaná já, mé triko, kalhoty, náušnice, podlaha, gauč, křesla, stolek, televize, řezané narcisy ve váze, čajový servis po prababičce, květináč s fíkusem, svícen, obraz mořského pobřeží. Stěny ne.

Ono to prostě holt občas s něčím nevyjde a já se zlobím jen naoko. Život nám byl postavený na pokusu a omylu. Co člověk, to nový pokus, nový omyl, nová výhra. Báječné, ne?