Glosa Lucie Zídkové: O kyselém víně a luxusu nechat to být

Podél cestičky vedoucí k Vltavě díky tomu teď roste několik keřů vína, a každý rok na podzim už dokonce i plodí. Je to dohromady tak pět trsů bílého a pět červeného – nijak moc, ale pro polechtání chuťových pohárků pocestného to bohatě stačí. Chodím tudy několikrát týdně a víte, co mě letos potěšilo? Až do posledního zářijového týdne se nenašel nikdo, kdo by si vzal košík a očesal všechny hrozny naráz. Pokaždé, když jsem šla kolem, tam bylo jen o pár kuliček míň, takže jsem si mohla při každé procházce jednu dvě utrhnout i já. Cítila jsem zvláštní spřízněnost se všemi ostatními, kdo po té cestičce chodí. Kolik nás asi je a jestlipak i oni se pokaždé těší, až si vloží do úst tu jednu kuličku?

Mohlo by se vám líbit

Glosa Lucie Zídkové: Ty nejlepší věci se dějí, když je (moc) nechcete

Víno bylo celkem kyselé a mělo pecky, hodně pecek. V obchodě byste si ho nekoupili, a když nám jednou náš bytný na dovolené v Chorvatsku daroval takového domácího vína dvě kila, udělala jsem z něj nakonec šťávu, protože kvůli těm pecičkám ho nikdo z rodiny nechtěl jíst. Tohle všechno mi šlo hlavou pokaždé, když jsem se k těm pár keříkům vinné révy blížila. Že nejhezčí je, když si od života nevezmeme všechno, co nám nabízí. Když se nesnažíme urvat co nejvíc. Když zběsile neběžíme, ale zpomalíme a necháme to plynout. Trávíte-li jako já hodně času na sociálních sítích, můžete získat dojem, že člověk musí chtít víc. Pořád víc a líp. Být v lepší kondici, zdravěji jíst, dbát na to, aby vás s partnerem nesemlelo rodičovství, snažit se o hlubší vztah s dětmi, a nejenom s oběma zároveň, ale i s každým zvlášť, poslechnout si ještě ten a ten seberozvojový podcast a přečíst ještě tuhle knihu. Taky byste se měla konečně pořádně naučit cizí jazyk, nebo ještě líp, pustit se do studia další vysoké školy. A v práci se přece nemůžete nechávat dál zadupávat do země – řekněte si o vyšší plat a víc kompetencí, protože vy na to přece máte a zasloužíte si to… Není divu, že řada lidí se od toho všeho radikálně odstřihne a odstěhuje se kamsi na venkov, kde chová ovce (na jaře se zeptám toho pasáka na zmíněné vinici, jestli je to i jeho případ).

Mohlo by se vám líbit

Glosa Lucie Zídkové: Úklid jako terapie. Dejme seniorkám šanci cítit se opět užitečné

Možná ale existuje ještě třetí cesta než zešílet z toho tempa, nebo naopak na všechno rezignovat. Jako obvykle je to cesta nejtěžší. Nechat to kolem sebe proudit a vybrat si jen semtam něco. Projít kolem toho vína, ale vzít si jen pár kuliček. Trochu cvičit, aspoň občas trochu líp jíst, aspoň někdy být s partnerem sama, zahrát si s dětmi deskovku, vybrat si jen jeden podcast z deseti, nenechat se terorizovat sovičkou z Duolinga, že jste dnes vynechali svých deset minut, na další obor na vysoké se vykašlat, však univerzita třetího věku je taky fajn věc, tak možná jednou… A v práci si dát pohov, protože teď na žádné mocenské boje nemáte energii. Zajímavý efekt tohoto přístupu je, že když si dovolíte luxus nechtít všechno a nehltat všechno po kilech, víc si vychutnáte jednotlivé kuličky. Když ho nejíte kila, najednou vám chutná i to kyselé, nešlechtěné víno s malými plody plnými pecek. Dopřáli jste si na jeho vychutnání totiž čas – komoditu, které taky všichni chceme mít víc, a přitom děláme všechno pro to, abychom ho měli ještě míň než dosud.

Článek vyšel v časopise Marianne pod původním názvem „Glosa Lucie Zídkové “ v čísle 11/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.