Glosa Lucie Zídkové: Úklid jako terapie. Dejme seniorkám šanci cítit se opět užitečné

Lucie Zídková , Jana Szkrobiszová | 13/11/2024
Úklid jako terapie
Foto: Shutterstock

Přidejte si Marianne do oblíbených na Google zprávách

„Klíč zachrastí v zámku, otevřu dveře a do nosu mě udeří vůně starého bytu. Bytu, kde jsem vyrůstala, pokojů, kde ještě před pár lety non stop zněla televize a na sporáku se vařilo něco dobrého. Teď je tu ticho," píše v glose pro časopis Marianne editorka Lucie Zídková. Jak na nás působí vzpomínky na náš domov? A proč není vnímaná lidská potřeba být užitečný v domovech se zvláštním režimem?

Tatínek zemřel skoro před čtyřmi lety a letos na začátku léta odsud odešla i maminka. Nemohla už bydlet sama. Měla bych to tady začít pomalu vyklízet. Místo toho sedím na pohovce, kterou si naši pořídili v roce 1983, a nemůžu dělat nic. Můj pohled klouže od předmětu k předmětu. Každý má své přesně stanovené místo, odkud jsem ho vždycky v pátek musela zvednout, utřít pod ním prach a zase ho položit zpátky. Dečka, mistička, vázička, obraz, fotka v rámečku. Za závěsem visí mamčin svetr a voní jako pleťové mléko Nivea. Jako ona. Ten byt je muzeum naší rodiny, její pomník. A pomníky se neboří, nebo ano? Hadřík ještě visí na kohoutku v kuchyni, vyždímaný a přeložený na půl, jak ho tam pověsila moje maminka. Nikdy ho nenechala ležet mokrý ve dřezu, a když jsem to udělala já, zavolala mě zpátky, abych situaci napravila. Hadřík, prachovka, koště, to bylo její jablko, žezlo a meč, těmi nám pevně vládla a to byly její modly. Nesnášela jsem to – a dnes ten hadřík věším doma úplně stejně. Geny nezapřeš.

vstupovat do vody jako muž
Glosa Lucie Zídkové: Vstupovat do vody jako muž

Maminka stále žije, ale její mysl je už dávno s tatínkem někde jinde, kam za nimi nemůžu. Když za ní přijdu do domova se zvláštním režimem, většinou ji najdu, jak něco odněkud někam přesouvá. Papírové kapesníčky, oblečení, ručníky. Potřebuje uklízet, protože to byla až do posledních chvil doma činnost, kterou zvládala. V domově ale není co uklízet. Talířek po snídani odnese a umyje služba. Špinavé prádlo sebere jiná služba a zase ho přinese čisté a složené.

Koupelna se taky myje sama. Mamince nezbylo nic, co by mohla dělat. Číst už nezvládá, televizi nerozumí, chodit ven sama nesmí. A tak celé dny jen čeká, až přijdeme, a přendavá věci z místa na místo, ze svých šuplíků do šuplíků své spolubydlící, nebo i do jiného pokoje.

stěhování
Glosa: Stěhování je jako porod. Slibujete si, že už nikdy, a nakonec do toho jdete znovu

Není sama, kdo tam nemá co dělat. Rozhlížím se po ostatních ženách na patře. Jedna paní soustředěně rozmazává pomazánku po stole. Jiná se kýve dopředu a dozadu na židli. Vzpomínám na dokument o dětských domovech za socialismu, kde tohle dělaly frustrované děti v postýlkách: celé dny se jen houpaly mezi opěrami postýlky tam a zpět. Jevily se jako dementní, a také tak byly prezentovány případným zájemcům o adopci. Ale když k ní přesto došlo, ukázalo se, že jsou mentálně zcela zdravé. Byly jen totálně deprivované nedostatkem lidského kontaktu a podnětů. A přesně to se dnes děje starým lidem v domovech se zvláštním režimem, tedy pro lidi s demencí. Ano, všude se pro ně nabízejí různé aktivity od keramiky přes skládání puzzle až po přednášky a po zahradní slavnosti. Podle mě ale tyhle ženy (mužů je tam pomálu) potřebují něco jiného.

Kolik z nich se během života zabývalo výrobou keramiky? Neumějí to a vzhledem ke stavu jejich mysli nelze čekat, že se budou chtít něco učit. Chtějí dělat to, co dělaly celý život – o někoho se starat, dělat běžné činnosti. Třeba si po sobě utřít stůl, umýt talíř, zamést podlahu koštětem.

prarodiče vnoučata
Vztahy mezi vnoučaty a prarodiči: Jak nás mohou ovlivnit a co dělat, když nefunguje vzájemné pochopení?

V lesních mateřských školách se už dávno zavádějí principy pedagožky Marie Montessori. Děti tam smějí krájet malými nožíky, pomáhají chystat jídlo, spolu s průvodci pečou dorty k narozeninám, hrabou listí. Školka tak pro ně není místem, kde se připravují na nějaký budoucí život, ale místem, kde už ten život žijí.

A takovým místem by měly být i domovy důchodců. Ti lidé potřebují skutečnou aktivitu, nikoli hru. Potřebují se cítit potřební. Proč to ještě nikdo nepochopil? Proč se jim vymýšlejí složité aktivity, když by mohli prostě pomáhat pečujícím s běžnými činnostmi? Nedokonale a pomalu, asi jako když necháte malé dítě, aby s vámi vařilo. Ale to dítě je pak šťastné, protože se cítí být platné. Je kruté tento pocit seniorům upírat.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno 

Článek vyšel pod původním titulkem Glosa Lucie Zídkové: Úklid jako terapie v časopise Marianne číslo 11/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde

ženy
5 témat na příjemnou konverzaci se seniory, kteří začínají zapomínat

Marianne Talk s ženou, která vydělává na OnlyFans

glosa glosa Lucie Zídkové úklid senioři

Nejčtenější články

Letní kalhoty do horkých dnů, které vykouzlí krásnou postavu. Vybíráme speciální kousky pro ženy s kily navíc Velikost 42 není diagnóza obezity, jak nám vnucují sociální sítě. Jen další strašák žen, který o zdraví nevypovídá vůbec nic Kvíz: Jak dobře znáte Českou republiku? Ověřte si, zda byste se svými vědomostmi obstáli ve školních lavicích

Doporučujeme

Načíst další

Mohlo by se vám líbit

Marianne Bydlení