Pediatr Cyril Děckař: Rodiče často volají sanitku zbytečně. Jakou klíčovou radu by jim dal, a co naopak nefunguje

Mluví otevřeně, s nadhledem a bez zbytečné medicínské omáčky. Pediatr Cyril Matějka si získal tisíce rodičů tím, že složité zdravotní problémy dokáže převést do srozumitelné řeči. V rozhovoru jsme si povídali o rodičovských obavách, internetových mýtech, očkování, horečkách i o tom, jak ho vlastní syn naučil být lepším a trpělivějším lékařem.

Vaše kniha Dětské lékařství získala cenu čtenářů Magnesia Litera. Překvapilo vás, že rodiče stojí o srozumitelné pediatrické rady?

Vůbec mě to nepřekvapuje, protože se na to vlastně ptají dnes a denně. Já si dělal jen sbírku nejčastějších dotazů, na které se mě ptají v ordinaci, na internetu, na pohotovosti. A snažil jsem se jim stručně, prakticky a s troškou humoru odpovědět.

Když jste začínal jako pediatr, říkal jste si, že pro vás bylo někdy těžší komunikovat s rodiči než léčit samotné děti. Je těžké s rodiči komunikovat i dnes?

Je to těžké. Jsou dva typy rodičů. Ti, kteří vám toho moc neřeknou, a pak jsou ti, kteří nepustí adolescenta ke slovu a pořád mluví za něj. Naučit se komunikovat s rodiči je náročné, protože vy musíte vědět, kde je utnout a říct: Nechte mluvit i to dítě. A jindy z nich zase musíte informace lámat. Někteří rodiče vás nepustí ke slovu a odbíhají. Takže se do toho musím trošku vložit, ale zase je nechat vypovídat. Je to královská disciplína.

Musíte si dávat pozor i na to, abyste je nenaštval?

Ano. Třeba když řešíme psychosomatické bolesti břicha. Dítě říká, že ho bolí břicho. Musíte vědět, jak na rodiče, aby se nenaštval, protože mu de facto naznačujete, že si dítě možná vymýšlí, anebo že svoje obtíže zvětšuje, nebo že má dokonce z rodiče strach. A často jste opravdu na tenkém ledě, když nechcete urazit rodiče a potřebujete jim říct, že psychologické vyšetření dítěti neublíží.

Existuje nějaká rada, která se drží už desítky let, a která je podle vás úplný nesmysl?

Úplně mimo je čípek proti horečce. Dřív zkrátka neexistovaly sirupy a dětem se všechno strkalo do zadku. Čípek na horečku, na cokoli. Dnes čípky příliš nepodáváme, to je opravdu nouzovka. Třeba v případě, když se dítě dusí nebo zvrací, takže to nejde horem. Čípky ale nepreferujeme, snažíme se vše léčit sirupy, tabletami. Čípkům odzvonilo. 

Mohlo by se vám líbit

Na rakovině není dobré vůbec nic. Nevím, proč se tvrdí, že nemoc je dar, říká influencerka, která otevřeně sdílí svou léčbu

Co podle vás rodiče nejvíc stresuje? Kvůli čemu nejvíce jezdí na pohotovost?

Horečka je pořád na prvním místě. Rodiče mají pocit, že horečka je nemoc. A když se na teploměru objeví bájná čtyřka, tedy 40 a víc, tak volají sanitku, protože nevědí, co s tím. Přitom když naměříte 40, dává se stejné množství léku, jako když naměříte 38,5. Pokud se tedy na teploměru objeví čtyřicítka, není důvod volat sanitku, ale prostě nejdřív podejte ve správném množství léky proti horečce.

Volají rodiče často sanitku zbytečně?

Ano, a nejen kvůli horečce. Rodiče zavolají 155, a když je volná sanitka, tak přijede a odveze dítě i s blbostí do nemocnice. Ale my máme v nemocnici pravidlo, že když dítě přiveze sanitka, mělo by tam zůstat na pozorování. Takže se někdy nemocnice plní nezávažnými pacienty, protože rodiče vytočí špatné číslo. Mají se radit na dětské pohotovosti, tam, kam by případně jeli, kde sedí dětská sestra a dětský lékař. Na 155 sedí záchranáři nebo dispečeři, kteří jsou zvyklí spíš na dospělé pacienty. Péče o děti je velmi specifická. Sanitka se volá, když je dítě v ohrožení života. 155 by neměla být konzultační linka o léčbě dětí.

Často mluvíte o tom, že internet rodiče zahlcuje polopravdami. Která zaručená rada vás dokáže nejvíc překvapit?

Očkování, to je evergreen. To je někdy bizár, co ti rodiče vymýšlejí. Už si někdy říkám, jestli to není trolling. Některé argumenty, proč neočkovat, jsou vážně až úsměvné. Takže mě to asi spíš mrzí, než štve. Anebo jsou blogy, kde nějaká maminka napíše, že jedna paní povídala… A pak jsou to hodně staré metody. Třeba dávat dítěti colu po lžičkách. Dnes víme, že colu dětem nedáváme. A už vůbec ne po lžičkách.

Žádná stará metoda nemá reálný základ? Co třeba nohy do tvarohu na snížení horečky?

Základ je v tom, že tvaroh je studený, takže je to totéž jako studený obklad. A jestli použijete studený tvaroh nebo vodu, je jedno. Tvaroh samozřejmě drží chlad, ale vy si koupíte drahý tvaroh, který jste mohli použít na vaření, a místo toho ho vyplácáte na nohy. Takže to je přesně přežitek, který dnes nikomu nedoporučíme. My občas používáme fyzikální chlazení, ale je potřeba chladit větší povrch. Dítě dát do vany, kde je asi pět centimetrů vlažné vody. Chladit jenom končetiny je úplný nesmysl.

V podcastu Marodi i ve své knize používáte nadsázku a humor. Je to způsob, jak dostat medicínská témata k lidem, kteří by jinak odborné rady neposlouchali?

Myslím si, že ano. I já sám chodím na internet, na sociální sítě pro nějakou inspiraci a humor, jdu se tam zkrátka pobavit. Mám pocit, že když je dobře mířený vtip s nějakým moudrem, tak si ho lidi zapamatují. Nikdo nechce poslouchat jen nějaké nevyžádané rady, moralizování od doktora. Když to podáte zábavně, je to lepší.

Mohlo by se vám líbit

Její dcera onemocněla spalničkami a upadla do kómatu. Proč se bojíme očkování už více než dvě stě let?

Kdybyste mohl českým rodičům dát jednu univerzální pediatrickou radu, která by jim ušetřila nejvíc nervů a googlení, jaká by to byla?

Takzvané watch and wait, to znamená sledujte a čekejte. Když naměříte horečku čtyřicet, dejte nejdřív sirup a hodinu počkejte. A dítě sledujte. Když má dítě laryngitidu, dejte mu kortikoidy, jděte na studený vzduch a hodinu čekejte. Když má dítě vyrážku, dejte mu fenistil a hodinu čekejte, jestli vyrážka zmizí. Když má dítě úraz hlavy, tak mu nedáte nic pít ani jíst a hodinu čekáte, jak se to bude vyvíjet. Třeba bude úplně v pohodě, bude si hrát a vy nemusíte nikam jezdit. Většinou stačí sledovat a počkat.

Mají rodiče strach se někdy ptát?

Mají. Nebo nechtějí zdržovat v ordinaci. Kolikrát mi říkají, že mají pocit, že by jim paní doktorka vynadala. Nebo že se zeptají na kravinu. A já jim říkám, klidně se ptejte.

Když natáčíte podcast nebo videa, jste dost upřímný. Říkal jste si někdy, jestli už to není na hraně?

Teď jsem natočil video o tom, že vyhazujeme příbalové letáky, když otevřeme krabičku s léky. A tak jsem to taky napsal na internet, že to tak zkrátka děláme. Napsali mi farmaceuti, že to není dobrý příklad pro lidi, že bych jim to neměl takhle říkat. Že by si přece pacienti měli příbalový leták schovávat. Proč bych měl lidem říkat, ať si to schovávají, když to sám nedělám? A to je přesně ten bod, kdy narážím i u některých kolegů, když chtějí, abychom kázali lidem něco, co se má, ale my to sami neděláme. Jako kdyby doktoři byli nějací lepší lidé. Já se lidem snažím přibližovat všechno tak, jak to děláme v nemocnici, jak je to reálné. Aby měli stejné možnosti a stejné šance. Na obranu říkám, tak se přijďte podívat. My to tak děláme v nemocnici i doma. Já tak léčím i svého syna, tak proč bych měl říkat něco jiného. Jsem zastánce toho, říkat rodičům všechno a nelhat jim.

Existuje nějaký medicínský mýtus, kterému jste jako mladý doktor sám chvíli věřil?

Přiznám se, ještě před několika lety jsem moc nevěřil na ADHD a autismus. To jsou docela nové kategorie. Až když jsem zjistil, že se to týká našeho syna a pak i mě, tak jsem na to velmi rychle začal věřit, protože jsem si to celé nastudoval a oběhal všechna možná vyšetření s ním a se sebou. Někdy si v medicíně zkrátka něco nepřipouštíte, a když se vás to začne týkat, uvěříte. To jsou ale věci, které se vyvíjejí v čase a je dobré nemít před ničím zavřené dveře. Já měl pocit, že jsou to moderní nálepky, než jsem si to pořádně nastudoval. Takže bych si měl zamést před vlastním prahem. Ale medicína je tak široký obor, že opravdu nemůžete znát všechno.

Mohlo by se vám líbit

Maminka dcery s Downovým syndromem: Pochopila jsem, že žádný návod na rodičovství neexistuje

Máte po letech v pediatrii větší trpělivost s rodiči, nebo spíš větší pochopení pro jejich strachy?

Určitě víc pochopení, to přišlo se synem. Dokud jsem ho neměl, tak jsem byl takový doktor Kruťák. Dnes vím, že je někdy těžké do dítěte dostat třeba smectu nebo rehydratační roztok. S vlastním dítětem najednou zjistíte, jak je všechno jiné než teorie. Jako doktor Kruťák jsem byl učebnicový doktor. Dnes hledám alternativní řešení. Největší trpělivost přijde s vlastními dětmi.

Kdybyste mohl zrušit jednu větu, kterou rodiče v ordinaci říkají, která by to byla?

Pracuji v nemocnici, takže na každé vizitě, když se zeptám, jestli mají ještě nějaké otázky, místo aby se zeptali na cokoli jiného, chtějí vědět, kdy půjdou domů. Pak se na totéž zeptají na velké vizitě primáře, a ten jim řekne, zeptejte se ošetřujícího lékaře odpoledne. A odpoledne se vás zeptají na totéž. Takže je vidět, jak je to v nemocnici baví.

Co byste dnes poradil sám sobě jako začínajícímu pediatrovi po první službě?

Asi abych měl větší trpělivost, nebyl takový kruťák a nechal rodiče vymluvit. A posvětit jim, že to dělají dobře. Že nic nezanedbali. Protože pak budou spokojení.

Zdroj: Autorský rozhovor s MUDr. Cyrilem Matějkou