Glosa Lucie Zídkové: Prosecco není alkohol, ale zasloužená odměna. Opravdu? Reklama zlegalizovala ženské pití

Líný podvečer v italském městečku, tóny zamilované písně, ulicemi kráčí krásná mladá žena v sexy šatech. Když tu zahlédne zamilovaný pár: zrovna se chystají ťuknout si sklenicemi šumivého vína. „Will You Dare To Sparkle?“ – Odvážíš se zářit?, ptá se reklama na prosecco a člověk má chuť odpovědět: ano, samozřejmě! Přesně tohle chci – být o něco zářivější verzí sebe sama. Mít přítele, s nímž budu sedět v italské restauraci a utápět se v jeho očích. Jenže zatímco reklama mluví o radosti ze života a jiskře osobnosti, ve skleničce je pořád tatáž věc: alkohol. Jen jsme se shodli, že o něm budeme mluvit jinak.

Říct o proseccu, alkoholu ve formě bublinek, že zažívá renesanci, by bylo málo. Prosecco je revoluce pití. Jeho výrobci totiž dokázali jednu věc: prodat pití jako součást self-care neboli péče o sebe. Jako životní styl, jako příznak luxusu, pohody, životního nadhledu a optimismu. Jako italskou dolce vitu – radost ze života. Jak to udělali? Zaměřili se na ženy. A dokázali alkoholový narativ obrátit naruby.

Mohlo by se vám líbit

Proč ženy pijí víc než dřív – a samy doma. Fenomén, o kterém se nemluví, ale týká se tisíců z nás

Ženské pití je citlivé téma. Deset procent Češek pije denně nebo obden. Šedesát procent si dá skleničku i během těhotenství. Po stovky let bylo společensky akceptovatelné, že pili muži. Ale opilá žena? To bylo fuj. Teď se karta obrací. Reklamní tvůrci zlegalizovali ženské pití tím, že obrátili znamínko, s nímž ho zobrazují. Z jasného minus se stalo krásné, třpytivé plus. Sklenička prosecca už není zlozvyk, ale zasloužená odměna. Neznamená, že život nezvládáte, ale že si umíte dopřát. Že máte nadhled. Že žijete. Stačilo změnit kulisy a slovník. Místo hospody terasa s pergolou porostlou vínem, místo opilosti „moment“, místo alkoholu „bublinky“.

Takové krásné české slovo. Kdo by se ho bál?

No řekněte, kolikrát jste v poslední době narazily na „pobyt pro ženy“, kde by prosecco nefigurovalo? Hotely se pyšní tím, že sklenku bublinek dostanete už při check-inu. Nechybí ani ve snídaňových bufetech, dokonce je to známkou lepšího hotelu. Podává se při vernisážích, křtech knih a všemožných kulturních akcích. A kdo u nás nejvíc čte a chodí za kulturou? Opět ženy. Jak se říká, tisíckrát nic umořilo vola. Umořilo i nás. S chutí jsme na ten chytrý špek nalítly. Fotíme se ve wellnessech se sklenkou prosecca v ruce. Dáváme si ho jako dárek. Zveme se na něj, když se chceme sejít. Dokonce existují bodýčka pro miminka s „vtipnými“ anglickými nápisy typu „Jsem důvod, proč maminka pije“.

Zastavme se chvíli u těch matek na mateřské. Byla jsem jí taky. A byly doby, kdy jsme si s manželem skoro každý večer nalili skleničku vína. Však Francouzi i Italové pijí víno k večeři denně, a jak jsou zdraví! Postupem času, jak děti rostly a večery přestaly být čekáním na to, až konečně usnou, se naše skleničky přestaly plnit. Dnes nepijeme skoro vůbec. Jednou dvakrát třikrát za rok, zkrátka jen při opravdu výjimečných příležitostech. Čím to?

Holly Whitakerová, autorka skvělé knihy Žena bez promile (nakladatelství Kazda, 2026), radí, že pokaždé, když chceme sáhnout po skleničce, se máme zeptat: proč to dělám? Proč na ni zrovna teď mám chuť? Ve skutečnosti většinou nejde o chuť, ale o uvolnění napětí. Pokus setřást ze sebe strach, úzkost, nervozitu. Přebít potlačovaný vztek, zahnat pocit bezmoci, přivolat si aspoň na chvíli klid. A ono to opravdu funguje – dočasně.

Otázka je, jestli jsme se v situacích, které v nás vyvolávají tyhle pocity, měly octnout. Jestli nám dělají dobře, když je můžeme přežít jen s pomocí alkoholu. A na to si musíme odpovědět každá sama. Jisté je jedno: poslední výzkumy dokazují, že neexistuje žádné bezpečné množství alkoholu. A pohádka o „jedné skleničce“ na zdraví je... prostě pohádka.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Pohádka o bublinkách“ v časopise Marianne 05/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.