Nedávno jsme si v redakci povídali o tom, jaký má kdo sen. A já jsem zjistila, že žádný nemám. Všimla jsem si, že když jsem to řekla, několik párů očí se na mě podívalo soucitně. Člověk, který nemá sny, nejspíš působí… nevím, nešťastně? Jenže tyhle dvě věci spolu podle mě nesouvisí. Naopak mám pocit, že prožívám jedno z nejhezčích období života, a když se nad tím zamyslím, možná je to právě proto, že nemám sny. Nebo aspoň žádné velké sny.
Bydlím v paneláku a za dům bych nikdy neměnila. Možná je to i tím, že jsem vyrůstala jako dcera chatařů a každý víkend jsem musela dřít na zahradě. Tedy dřeli rodiče, dokud se úplně neudřeli, já jsem „jen“ pomáhala: myla jsem kameny do betonu, vyrýpávala mech z trávníku (maminka se mi to snažila prodat tím, že prý doluju čertíky – no, nepomáhalo to) a plela záhony. Neměla jsem to ráda, a ačkoli se teď k zahradničení oklikou vracím na svém balkoně, dům na venkově bych nechtěla. Takhle na Vinohradech, třeba někde vedle vily bratří Čapků – to bych se možná nechala přemluvit. Ale měla bych tam výhled od pracovního stolu přímo do lesa, jako mám na pražském sídlišti? Neměla. Mně z toho prostě stále vítězně vychází ten panelák s balkonem. Nikdo mi to nevěří, i tohle vzbuzuje soucitné pohledy. Lidé obecně málo věří, že někdo může rád žít „v sudu“.
Spousta mých známých má sny cestovatelské. Různé „bucket listy“ a „wish listy“. Dobýt Himálaj, nechat si nohy omýt Karibikem, přejít Grónsko. Třeba se tam taky někdy podívám, ale že bych to nazvala snem? To určitě ne. Říkám si, jak náročný musí být život, v němž figuruje seznam přání. Seznam je pro mě povinnost. Proč si na sebe šít bič i tam, kde není? Bude jejich život lepší, když se tam podívají? A horší, když ne? Musím se jich zeptat.
Jak už to tak bývá, když vám něco vrtá hlavou, začnou vám do cesty přicházet věci a lidé, kteří do toho tématu nějak zapadají. Ke mně takhle přišla kniha Co dělat, až tu nebudu s podtitulem Maminčiny rady pro dceru. Je to vlastně komiks říznutý filozofií a ta je zas říznutá recepty. Takový hojivý mišmaš pro chvíli, až máma umře a dcera si bude myslet, že život bez ní nezvládne. Náplast na místo, které už navždycky zůstane prázdné.
Autorkami jsou skutečná matka s dcerou – ilustrátorka Suzy Hopkinsová a novinářka Hallie Batemanová. Pro den čtrnáctitisící po své smrti (tedy pro dobu, kdy i její dcera už bude starou ženou) Suzy napsala: „I když si všechno ze svého seznamu splníš, jsi odsouzená k nezdaru. Řekněme, že seznam vyčerpáš, ale pořád ještě nejsi mrtvá. Je snad čas zemřít? Co budeš dělat se vším tím časem? Sepíšeš snad další seznam posledních přání? Posedět si a přečíst pěknou knížku, popíjet čaj, procházka s tebou. To pro mě byly nejlepší chvíle života. Dokonce byly lepší než spatřit Tádž Mahal či plavit se po fjordech a lyžovat ve Švýcarsku. Sedět a prostě si povídat o… čemkoli. Tohle mi vážně chybí,“ píše mrtvá matka své dceři.
Vzpomněla jsem si na její slova, když jsem pak o víkendu s mladším synem přesazovala kytky. Hromada hlíny na stole, lopatka, kamínky, květináče a spousta netřesků, které je třeba očistit od suchých lístků a nově naaranžovat do nádob. Oba milujeme kaktusy a sukulenty a baví nás vymýšlet jim nové krásné domovy. V tichu jsme si tak pracovali a já jsem přímo fyzicky cítila, jak jsem šťastná. Nechybělo mi absolutně nic, všechno bylo v nádherné, klidné rovnováze. Jestli bych si něco přála, tak aby syn vždycky, i až tady nebudu, věděl, že stačí nakoupit kytky, vysypat na stůl hromadu hlíny, zanořit do ní prsty a dát se do práce. A když to nepomůže napoprvé, zkoušet to pořád dál. Jednou to zabere.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Může spokojený člověk snít?“ v časopise Marianne 03/2025 (číslo časopisu). Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
