Je nedělní odpoledne, vedro k zalknutí, slunce zavěšené vysoko na obloze. Přicházím k Vltavě, abych se vykoupala. Na plážičce, kde obvykle nikdo nebývá, ale dnes někdo je.
Tři muži a dvě ženy se dvěma malými dětmi. Chlapi jsou už notně opilí, sprostě pořvávají a motají se na břehu s lahvemi alkoholu v ruce. Ženy sedí na dece, děti si hrají na mělčině. Na první pohled je znát, že tihle lidé na tom nejsou ekonomicky ani sociálně dobře.
Když kolem nich procházím k vodě, snaží se jedna z žen muže zklidnit: „Neřvěte tak sprostě, jsou tu děti!“ A vrhne na mě zvláštní pohled. Omluvný, vyčkávavý, vystrašený. Je mi úzko, z plavání nic nemám, celou dobu po očku kontroluju situaci na břehu. Každou chvíli slyšíme o případech domácího násilí, které „nikdo neviděl“. Nikdo nepomohl. A říkáte si: to já bych zasáhla.
Jenže pak jste u toho a nevíte – mám se do toho míchat? Pak se u vody mezi muži rozjede hádka a jsou slyšet zvuky fyzické potyčky, zatímco ženy něco křičí. Rozhodnu se, začnu nervózně hrabat v tašce a hledat telefon – a najednou přede mnou stojí holčička: „Paní, prosím vás, zavolejte policii, oni se perou!“ „Neboj, už tam volám,“ uklidňuju ji, zatímco vytáčím 158. Jenže když popisuji policistce situaci, holčička mi do toho vpadne: „Slibte mi, že nepůjdu do Klokánku!“ Co teď? Když přijede policie, možná opravdu půjde do Klokánku – zařízení pro děti, které vyžadují okamžitou pomoc. Zvlášť jestli je opilá i její matka, která mezitím odjela do blízkého obchodního centra – nejspíš pro další alkohol.
„Já jsem tam byla už několikrát, ale pokaždý jsem utekla,“ vykládá mi dívenka, zatímco spolu v bezpečné vzdálenosti od skupiny čekáme na policii. Nikdo se po ní neshání. Ani „teta“, která se o ni měla starat. Je jí sedm, řekne mi své jméno i příjmení – říkejme jí Nikol. Chodí do první třídy.
„A kam jsi šla, když jsi utekla?“ ptám se. „Šla jsem za paní hospodou, protože jsem myslela, že je tam máma. Já bez mámy nemůžu bejt. Že mě nedají zase do Klokánku, že ne?!“ upře na mě velké hnědé oči. Nepláče, ale z nosu jí teče nudle. Podávám jí kapesník. Paní hospoda? A pak mi to dojde: OSPOD! Odbor sociálně-právní ochrany dětí. Tam se tedy chudák vypravila. „Tady u toho strejdy,“ ukáže na jednoho z bezzubých opilců, „jsme s mámou spaly jenom dneska. A předtím jinde.“ Přemýšlím, jak odpovědět na to, nač se stále znovu ptá: jestli bude smět zůstat u mámy. Nesnáším, když se dětem lže.
„To nevím. Ale když dospělí takhle pijou, tak pro tebe můžou být nebezpeční. A Klokánek neznamená, že mámu ztratíš. Máma bude pořád tvoje máma a bude za tebou chodit.“ Sama slyším, jak nepřesvědčivě to zní. Hlavou mi běží: když holčička teď zjistí, že říct si o pomoc znamená „půjdu do Klokánku“ – řekne si o ni ještě někdy?
Než přijedou policisté, stihneme si s Nikol plácnout na to, že kdyby jí někdo ubližoval, půjde za paní učitelkou nebo psycholožkou ve škole a řekne jim to. Odcházím od vody, strašně se mi ji tam nechce nechávat. A říkám si: co by její mamince pomohlo, aby se dostala z téhle společnosti? Ptá se takhle OSPOD, nebo prostě holčičku matce vezme a umístí ji do Klokánku? A pozor, toto není kritika Klokánků – věřím, že mohou mnoha dětem pomoci. Ale byla by Nikol se svou mámou tady u řeky s nebezpečnými opilci, kdyby měla kde bydlet?
My totiž už dávno víme, že když lidé v tíživé situaci dostanou možnost bydlení zdarma nebo za levný peníz, většina z nich se „chytí“. Najde si práci, stabilizuje se. Získat adresu znamená získat bezpečí. Pro Nikol by to znamenalo, že už nebude muset s mámou putovat od „strejdy“ ke „strejdovi“. A činit volbu, kterou bychom po žádném sedmiletém dítěti neměli chtít: jestli si má říct o pomoc a usínat bez mámy, nebo si o pomoc neříct a možná čelit násilí.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraven.
Článek vyšel pod původním titulkem „Slunce, voda a hnědé oči“ v časopise Marianne 08/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
