Glosa Lucie Zídkové: Jak se žije s úzkostí? Ve volných chvílích dokážu ve své mysli stvořit imaginární hrůzy

Jdeme s manželem svažitou starou částí pražských Bohnic, když muž uklouzne na ledovce a jen tak tak se udrží na nohách. Na zdi domu je v těch místech připevněn kamenný žlab. Zřejmě z něj uniká voda na chodník a na něm okamžitě přimrzá. „No to jsi měl teda štěstí, že sis znova nepřerazil tu ruku,“ narážím na manželovo nedávné zranění. A hned se rozhlížím, kdo jde za námi, abych ho včas varovala.
„Tady to strašně klouže, tak pozor na to!“ volám na manželský pár o něco starší, než jsme my, ukazuju na ledovku a paní hned vehementně děkuje. Místo obcházejí obloukem po silnici a dáme se do řeči.

„No to je hrůza, je to jako skluzavka – a absolutně neposypané,“ notujeme si v rozhořčení a já dodávám: „No představte si, někdo tam sebou švihne, a ještě se praští do hlavy o roh toho kamenného žlabu!“ Živě to vidím před očima jako zpomalený film.
„Taky máte vize, co?“ odtuší žena.
„Pořád!“ přitakávám. „Vy taky?“ „Taky! Vždycky hned vidím, co by se mohlo stát.“ „Jo jo, moje žena má vize. Bohužel jenom negativní,“ přidává se můj muž. Má pravdu. Ve volných chvílích dokážu ve své mysli stvořit imaginární hrůzy tak realistické, že by mi tvůrci katastrofických filmů mohli závidět. Vidím chodce odhozené auty do dáli, padající lanovky, vlaky řítící se mimo koleje. Řekněte mi lidskou činnost a já vám řeknu, co se vám při ní může stát.

„To já mám taky vize, ale pozitivní,“ přidává se partner paní, „třeba jak teď přijdu domů a hezky si lehnu na kanapíčko.“ „Můj člověk,“ usmívá se můj muž.

A to je, přátelé, rozdíl mezi námi, lidmi úzkostnými, a lidmi kanapíčkovými. Jak já bych chtěla být člověk kanapíčkový! Jenže to nejde, jednou se s úzkostí narodíte a už vám ji nikdo neodpáře. Můžete se naučit ji zmírňovat, můžete si vzít člověka kanapíčkového, aby se to aspoň u dětí nějak geneticky vyrovnalo, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat.

Někde jsem četla, že úzkostní a vysoce citliví lidé (tyto dvě vlastnosti se totiž často vyskytují vedle sebe) byli pro naše předky evolučně výhodní: nejdříve ze všech slyšeli šustnutí nebezpečného zvířete, viděli pohyb nepřítele v křoví, vytušili příchod bouřky. Sice je pak možná leknutím klepla pepka, ale tlupě posloužili dobře.
 

Nu, není to příliš povzbudivé. A co teprve když patříte do skupiny vysokofunkčně úzkostných lidí! Navenek nijak úzkostně nepůsobíte, naopak, možná vás považují za extrémně výkonné, skvěle zorganizované, vždycky připravené pomoci ostatním a stále s úsměvem na rtech. Zkrátka za jedince, který si se světem i se sebou dovede skvěle poradit. Ve skutečnosti ale může být za extrémní výkonností nezdravý perfekcionismus a nízké sebevědomí, za touhou neustále někomu pomáhat touha po uznání a lásce nebo neschopnost nastavit si hranice, za úsměvem strach projevit skutečné emoce.

Stejně jako se vysokofunkční autisti a autistky naučili skrývat to, čím se odlišují od neurotypických lidí, naučí se i úzkostní lidé nějak fungovat. Někdy i skvěle. Jen oni sami ale vědí, kolik sil je to stojí.
A když pak můžeme vypnout, když dorazíme domů, jako by někdo vyfoukl balonek. Přichází totální vyčerpání, často s migrénou. Nebo neustálý pocit nejistoty a úzkosti, který nemá žádnou konkrétní příčinu – a o to hůř se odstraňuje.

Po letech práce na sobě se těm šťastnějším z nás podaří najít činnosti, které úzkost mírní. Jako byste divokého koně zavřeli do ohrady. Víte, že tam někde zběsile běhá kolem dřevěných zábran, ale nenecháte ho vyběhnout ven.

Asi tak se žije s úzkostí. Pokud je to i vaše „spolubydlící“, budu ráda, když mi napíšete, jaké finty se na ni osvědčily vám. Třeba z toho bude článek, který zase pomůže dalším.
P. S. Mně pomáhá les a plavání v ledové vodě.

8 terapeutických technik, jak se vypořádat s úzkostí