Zabít svoje děti? To snad žádná máma nemůže udělat. Mateřská láska je přece silnější než cokoli jiného. Američanka Lindsay Clancy byla matkou tří malých dětí. Až donedávna žila obyčejný život. Pak své děti zabila. Případ, který otřásl a otřásá Amerikou, vyvolává otázku, na kterou se hledá těžká odpověď. Byla v okamžiku, kdy to udělala, pachatelkou, nebo obětí, kterou nemoc připravila o schopnost vnímat realitu?
Podobné příběhy v nás vyvolávají hrůzu a odpor. Jak tohle může nějaká žena udělat? Za hranicí prvního šoku ale zůstává něco, o čem se nám mluví hůř. Představa, že lidská psychika může někdy dojít tak daleko, že matka začne věřit, že smrt jejích dětí je pro ně tím nejlepším řešením. Jak se něco takového může stát? Co se odehrává v hlavě člověka, který překročí tu nejnepředstavitelnější hranici? A kde končí naše potřeba potrestat a začíná snaha pochopit? Dá se vůbec něco takového pochopit?
Minulý týden soudce William Sullivan vyhlásil mistrial – tedy ukončení procesu s Lindsay bez verdiktu. Porota totiž ani po sedmi dnech nedospěla k jednomyslnému rozhodnutí. Lindsay, která zabila své tři děti, je tedy stále ve vazbě (psychiatrická hospitalizace ve státním zařízení), případ neskončil zproštěním viny a obvinění proti ní stále trvají. Zda bude nový proces, o tom se ještě nerozhodlo. Další soudní jednání je naplánované na 29. září. Ani 12 porotců nedokázalo najít společnou odpověď na otázku: Byla matka v době vražd odpovědná za své jednání, nebo těžká psychická porucha znamenala, že za něj nenesla trestní odpovědnost?
Když se realita začne měnit
Období po porodu může být pro ženskou duši křehké. Tělo prochází velkými změnami, do toho přichází únava, nová životní role, obrovská zodpovědnost a někdy i problémy, které se táhnou už delší dobu. „V souvislosti s tím vším se můžou rozvinout psychické obtíže, jako jsou úzkosti, poporodní deprese a velmi vzácně také poporodní psychóza,“ říká psycholožka Veronika Lejcarová. Svou roli podle ní můžou hrát i dlouhodobé problémy a stres, které se postupně kumulují. Někdy přitom nejde o jeden konkrétní moment, který ženu zlomí. Spíše se postupně vrství stres, vyčerpání a další obtíže, až přestane vidět cestu ven. „Pak se může dostat do situace, kdy nevidí žádné východisko a může jednat zkratkovitě,“ říká psycholožka. V takové chvíli se může výrazně proměnit i její pohled na všechno kolem.
Smrt jako vysvobození?
To ostatně potvrzuje i psychiatrička Marcela Antončíková, která říká totéž. Těžká psychická porucha může zásadně změnit vnímání reality, včetně vnímání vlastních dětí. „Je to tak, že naše vnímání reality je vždycky subjektivní a svázané s naším prožíváním. I v rámci méně závažných poruch se setkáváme s takzvaným katatymním myšlením, což je posun ve vnímání reality na základě emočního vyladění,“ dodává psychiatrička. Psychika umí realitu nenápadně přibarvit dávno předtím, než ji začne člověku úplně překreslovat. Rodič v depresi může například vidět v obyčejné hádce mezi dětmi něco mnohem vážnějšího a být přesvědčený, že jeho dítě kvůli vztahům s kamarády nesmírně trpí.
U psychózy se ale hranice mezi tím, co se děje, a tím, čemu člověk věří, může rozostřit víc. Nemoc dokáže vytvořit vlastní logiku, o které může být žena naprosto přesvědčená. A při psychotické epizodě může opravdu věřit, že tím, že děti zabije, je zachraňuje. „Pokud bychom svět vnímali jako peklo a smrt jako vysvobození, pak, ke vší hrůze, v pekle děti nenecháme,“ dodává psychiatrička. Ale to není totéž jako říct, že za takový čin nenese žádnou odpovědnost. A už vůbec ne, že každý člověk trpící psychózou představuje nebezpečí. I podle psychiatričky Antončíkové jde o velmi vzácné situace.
Nic není černobílé. To platí i v případě Američanky Lindsay Clancy. Ostatně, ani dvanáct porotců nenašlo společnou odpověď. Je vinná a zodpovědná za svůj čin? Nebo je obětí své nemoci? „Skutečně se může stát, že pacientka trpící psychózou je současně pachatelkou strašného činu a zároveň obětí závažné duševní nemoci,“ říká Marcela Antončíková. Zároveň ale zdůrazňuje jednu zásadní věc. „Není to naprosto běžný jev, který by se v souvislosti s psychózou vyskytl.“ I psycholožka Veronika Lejcarová říká, že pokud člověk trpí závažným duševním onemocněním a jedná pod jeho vlivem, může být schopnost vnímat realitu, vyhodnocovat situaci a ovládat své jednání, zásadně narušená.„Po odeznění akutního stavu pak může být konfrontován s tím, co způsobil, a s důsledky svého jednání. Takový člověk je tedy původcem tragédie, ale zároveň může sám prožívat obrovské utrpení,“ říká.
Ne každá smutná matka má psychózu
Na tom, co se v hlavě Lindsay Clancy skutečně odehrávalo, se dodnes neshodnou ani strany u soudu. Obhajoba její jednání omlouvá těžkou psychickou poruchou, která se po porodu mohla rozvinout či výrazně zhoršit. Podle obhájců navíc její stav ovlivnila i medikace. Obžaloba ale nabízí úplně jiný obraz. Podle nich Lindsay nebyla v akutní psychóze a své kroky naopak promýšlela a podnikla cíleně. Co je z toho pravda, může být těžké jednoznačně určit. Důvody, proč matka zabije své děti, můžou být různé. Není žádné jednoduché vysvětlení. A za tragédií vůbec nemusí stát poporodní psychóza.
Ostatně, jak říká psychiatrička Antončíková, varovné signály, podle kterých se dá poznat, že se u ženy rozvíjí nebezpečná psychická porucha, která vyžaduje okamžitou odbornou pomoc, existují. Patří k nim extrémní nespavost, zmatenost, bludy a halucinace. „Čili jen těžko přehlédnutelná nemocničním personálem i příbuznými,“ dodává lékařka. Běžně v populaci podle ní ale převažuje spíše přeceňování poporodního blues, jak označujeme stav emoční lability, který je ale po porodu zcela běžný. V takovém případě obvykle stačí větší sociální podpora eventuálně psychoterapie. U poporodní psychózy to je samozřejmě jiné. „Ta je ale vzácná, postihuje 0,1-0,2 procent žen po porodu,“ říká lékařka. Upozorňuje ale taky na to, že u části žen se ve skutečnosti jedná o relaps onemocnění, pro které už byly léčeny. „Pravděpodobnost relapsu v poporodním období je 12 procent,“ dodává. Jestli je možné zpětně určit, zda byla, či nebyla schopná rozpoznat americká matka význam a následky svého činu? Byla nemocná, nebo jen simulantka, která si vše naplánovala? To bude na soudních znalcích.
Jak můžeme pochopit, co se ženě odehrávalo v hlavě, aniž bychom tím její čin omlouvali? „Pochopit, co člověka k určitému jednání přivedlo, přitom neznamená jeho čin omlouvat,“ říká psycholožka Lejcarová. Je taková matka monstrum? Pro většinu lidí ano. Pro spoustu lidí ne. Ostatně, i kolem Lindsay Clancy se v USA rozpoutala neuvěřitelná smršť podpory i odsouzení. Stovky žen jí fandí a demonstrují za její propuštění. Proč se tolik žen v jejím případu poznává? Tvrdí, že v jejím příběhu vidí selhání systému péče o duševní zdraví žen po porodu. Na druhé straně stojí ti, kteří tvrdí, že prostě zabila tři děti a že nebyla nemocná. Zabití vlastního dítěte je něco, co v nás přirozeně vyvolává hrůzu.
Je běžné, že dělíme svět na hodné a zlé. Jakmile někdo překročí hranici, kterou si neumíme představit, hned ho označíme slovem „monstrum“. Ale jak říká psycholožka Lejcarová, za stejným děsivým činem může stát cokoli. Těžká duševní nemoc, zoufalství člověka zahnaného do kouta nebo chladně promyšlené jednání. Nálepka „monstrum“ nám podle psycholožky příliš nepomůže pochopit, co se stalo. Co tomu předcházelo. Jestli se to mohlo poznat dřív. A hlavně, jestli tomu šlo zabránit. „Měli bychom víc mluvit o duševním zdraví žen v těhotenství a po porodu, poskytovat matkám dostatek podpory a péče a zajistit, aby věděly, kam se mohou v případě psychických obtíží obrátit,“ domnívá se odbornice.
Zdroj: Autorský text, rozhovor s MUDr. Marcelou Antončíkovou a Mgr. Veronikou Lejcarovou, BBC, The Washington Post, Reuters
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
