Březnový úvodník šéfredaktorky Moniky Mudranincové
Milé ženy, sněte! Je to příjemná činnost, protože během ní jste na chvíli zase jen samy sebou. Ne manželkou, matkou, šéfkou či podřízenou. Jste Petra, Andrea, Klára, Eva, Kája, Eliška nebo Markéta, ta malá holka, která se ničeho nebojí, které patří svět. Já vím, že tenhle stav končí někdy kolem tří let věku, protože pak se na vás podepíšou rodiče, škola, práce, partner, děti. Kolotoč povinností vás semele a vy se ocitnete někde na dvacátém pátém místě, což vás samozřejmě pěkně štve, ale nechcete si stěžovat, protože to je prostě život. Jenže ten nepřiznaný vztek ve vás bublá, až exploduje. A to už je pozdě. Možná si řeknete, že si Monika hraje na chytrou, ale jak to vlastně má ona? Tak já se vám přiznám. Já vyznávám totální lehkost bytí a největší hodnota je pro mě svoboda. Proto si nedávám žádné cíle. Nevizualizuju si domek se zahrádkou, cestu kolem světa, tučné konto. Protože to jsou jen další úkoly, které bych na sebe nakládala. A co kdyby se nenaplnily? Budu mít pocit, že jsem selhala. Proč bych si tohle dobrovolně dělala? Ne ne, já nic nečekám, já si prostě jen tak pluju. Beru věci, tak jak mi je život přináší, těším se na každou novou zkušenost. I když někdy může být sakra nepříjemná. Zjistila jsem totiž, že když jsem něco strašně moc chtěla, a nakonec to dostala, nastal takový ten moment: a to je jako všechno? Aha. Pocit zklamání a prázdnoty jsem pak musela zaplnit hned další metou, kterou jsem měla zdolat. Jenže já nechci být otrok zbytečných úkolů. Já už sním jenom o tom, že život bude takový, jako je teď. Že budeme já a moji blízcí zdraví a že budu dělat práci, která mě baví, když už v ní trávím většinu času. A to mi úplně stačí. Jak to máte vy?
