Proměny, které nás nadchly: Herec Jiří Langmajer má pracovnu ze zahradního domku a Pokáč nacpal rodinu do jedné místnosti

Nejprve navštívíme „kutloch“ herce Jiřího Langmajera. Ten už léta snil o své vlastní pracovně, kde se bude moct učit divadelní role i poslouchat milovanou hudbu. Jako ideální místo se nakonec ukázal zahradní domek, který byl do té doby zavalený nepořádkem. „Je to skutečně velmi osobní prostor. S mým čtyřletým vnoučkem si hrajeme, že je to kutloch jenom pro kluky. Minule jsme si tu pustili hudbu tak hlasitě, že málem popraskaly zdi,“ vypráví známý herec.

Pohovka nesměla chybět

Dominantou místnosti je veliká pohovka. „Od Aduš jsem dostal tuto krásnou širokou postel, na kterou se můžu v případě nutnosti natáhnout. To je vlastně jediný kus nábytku, který jsem měl předem koupený, jinak je všechno z Bonami. Tak se těším, že se tady občas se ženou natáhneme spolu.“

Rodina Pokáče v jedné jediné místnosti

Muzikanta Jana Pokorného alias Pokáče si lidé zamilovali především proto, že ve svých písničkách zpívá o každodenních starostech. Podobné to má i s bydlením. Svou dnes již čtyřčlennou rodinu potřeboval vměstnat do jedné místnosti. Jak sám říká, malý prostor jim vůbec nevadí, protože se nemusí hledat a jsou si blíž. „Vrátil jsem se sem na vysoké, což bude takových 13 let. Tehdy jsem tu bydlel ještě s bývalou přítelkyní. Ale ta historie je složitější. Dům postavil už můj praděda, v patře bydlí moje sestra s rodinou a já jsem první tři roky života bydlel přímo v tomhle pokoji, kde teď sedíme. Pak jsme se s rodiči přestěhovali na vesnici a zhruba po dvaceti letech jsem byl zase zpátky,“ vypráví. „Určitě, máme to tu moc rádi. Je to dvojdomek, donedávna v patře bydlel děda, jezdí sem občas náš strejda. Takže je to rodinná záležitost. Dům obklopuje krásná zahrada se starými jabloněmi a je to takový ostrůvek klidu v Praze.“

Všechno v jednom prostoru

Nacházíme se v místnosti, která slouží jako ložnice, dětský pokoj, obývací pokoj a pracovna v jednom. „Vždycky si říkáme, že je to fajn, protože se jednoduše najdeme. Pustili jsme se do stavby rodinného domu, takže tohle není definitivní, ale stěhovat se budeme až tak za dva roky. Tam se trochu bojíme toho, že už se tak snadno nenajdeme. Víme, že když malej není tady, je ve vedlejší místnosti. Ale samozřejmě to má svá úskalí. Když chci něco nahrávat, musím všechny vyhnat někam z domu a vybalit si všechny věci a není tu moc k hnutí. Pak to musím rychle natočit, uklidit a zase je zavolat, že už můžou dovnitř. Takže v tomto ohledu by se určitě ještě nějaká místnost navíc hodila. Na druhou stranu v Japonsku bydlí v mnohem menších bytech, takže co my si máme na co stěžovat,“ uzavírá se svým typickým optimismem.