I když by se zde dala skandinávská atmosféra krájet, neopustili jsme českou kotlinu. Barvy severu, dřevo a bavlna se tu míchají s místní vřelostí a pohostinností. A za tím vším stojí Lucie. Vítejte v Němčicích.
Ve vysněném domě bydlí Lucie s manželem Jiřím, osmiletou Natálkou a pětiletým Františkem už víc než rok. Cesta k novému domovu ale nebyla úplně přímočará… „Už před lety jsme v okolí sháněli pozemek, ale marně. Smířili jsme se s tím, že si dům postavíme o pár desítek kilometrů dál: v dlouhé řadě stavebních parcel na okraji malé obce stál náš dům jako první. Chvíli jsme byli šťastní, že máme konečně vlastní bydlení. Postupem času jsme ale zjistili, že život v satelitu není nic pro nás, navíc daleko od rodiny a přátel, a že ani sousedé nejsou takoví, jaké bychom si představovali. Začali jsme přemýšlet o prodeji. A v tom se přímo v Němčicích uvolnila parcela s rozbořeným starým domem. Hned jsme se tam vypravili a pozemek rovnou koupili. Ještě dnes živě vidím, jak tu stojíme na hromadě cihel a kamení. Tehdy jsme na to místo vzali mojí mamku, jako že tadááá, překvapení… Zalapala po dechu a řekla: ‚Ale to je přece dům, kde se narodil můj dědeček!‘. Najednou do sebe všechno zaklaplo, nám se s manželem neuvěřitelně ulevilo a od té doby máme konečně pocit, že jsme doma. Mámin dědeček si nás prostě našel,“ říká Lucie. Na zbořeništi vybudovali svépomocí nový dům podle Lucčina návrhu. „Stavěl ho manžel s kamarádem a pomáhal jim můj táta. Rukama jim prošla každá cihla a výborně jim to spolu klapalo. Na krov, beton, topení, okna, dveře a omítky jsme si najali firmu a v ten moment to začalo trochu drhnout. Na všechno byly dlouhé čekací lhůty, museli jsme se obrnit trpělivostí.“
Nepříjemným zklamáním bylo třeba topení: dva dny před nastěhováním jsme ho zprovoznili a zjistili jsme, že na třech místech teče. A na truhláře, aby nám udělal nášlapy na schodišti, čekáme dodnes… Ale bereme to s humorem a radujeme se z každé maličkosti. Všechno jde vyřešit, když máte vůli a nejste na to sám. S manželem jsme si přáli otevřený vzdušný prostor s dýchánkovou galerií, odkud bude výhled až na Kleť. To šlo splnit snadno, protože sedlová střecha tomu hezky nahrávala. Je to v pěkné výšce, od podlahy až do špičky střechy rovných sedm metrů. Postupně galerii zařizujeme, teď sháníme křesla a stolek, stavíme knihovnu. Jsme velcí milovníci kávy, vydržíme u ní sedět dlouho, zapálíme v krbu, povídáme si a koukáme do zahrady. Hlavně teď v zimě, když nasněží, je to naprostá nádhera, všude se rozhostí ticho a božský klid, teda než sem zvenku vtrhnou děti. I moje mamka je nadšená. Je šťastná, že jsme zpět. Bydlí kousek od nás,„ usmívá se Lucie, pro kterou je největší vášní interiérový design, má ráda jednoduchost a nadčasovost. “Výhodou minimalistického interiéru je svoboda ve volbě dekorací a doplňků. Snažím se tady u nás na jihu o své pojetí severského stylu, líbí se mi, když je doma hlavně útulno, voňavo a čisto a věci fungují tak, jak mají. Když interiér nepřeplníte spoustou zbytečností, na které jen usedá prach, jde to snadněji a lépe se dýchá. Samozřejmě, že toužím podívat se do Dánska, Norska nebo Švédska. Cítím z těch vzdálených končin ledový chlad i hřejivé teplo, takový zvláštní kontrast a zároveň rovnováhu, na kterou bych si chtěla pomyslně sáhnout vlastníma rukama. Až se mi to splní, spokojeně se vrátím domů, půjdu na zahradu a obejmu stoletý dub, který sázel můj pradědeček, a všechny lidi, které miluju a jsem tu s nimi šťastná. Tak to je můj plán.„
Lucie Hovorková je inženýrka a pracuje jako paralegal (odborná právnická činnost) v patentové kanceláři. Do toho miluje Skandinávii a českou přírodu. Oba světy se u ní doma potkávají: třeba když do vázy Pillar od švédské značky Cooee Design vloží zaječí ocásky ze zahrady. Občas vytvoří i malý DIY doplněk, ale jak sama říká, je teprve začátečník a sbírá zatím odvahu. Čeho má ovšem na rozdávání, je cit pro kombinování barev a materiálů, který v sobě objevila v roce 2016, kdy ji lapil svět Instagramu. Ten její najdete na @st.luci.living.
