Jiný kraj, jiný mrav. A také jiný přístup k výchově dětí. Jak je možné, že v Japonsku jen zřídka narazíte na rozjívené školáky v hromadné dopravě? A proč rodiče necítí obavy, když se malé děti vydávají do školy samy, a to i po rušných ulicích?
Před dvěma lety jsem při své cestě Japonskem fascinovaně sledovala malé školáky, jak samostatně nebo ve dvojicích směřují ke školní budově. Tehdy mě jako bezdětnou zaujaly spíš jejich roztomilé školní brašny a celková ukázněnost.
Dnes, kdy mi při psaní textu visí na noze roční dcera, se podivuju hlavně nad tím, že tak malé děti někdo pustil samotné. Bydlíme na malém městě, a přesto si nedokážu představit, že bych dceru za pět let vyslala samotnou do školy. Jak je možné, že v Tokiu, kde žije téměř 14 milionů obyvatel, je naprosto běžné rozloučit se s dítětem na prahu domova? Doprovázení dětí do školy tam v podstatě neuvidíte.
A tak jsem krůček po krůčku začala zjišťovat, v čem tkví kouzlo japonské výchovy. Netvrdím, že přístup tamních rodičů je ten jediný správný. Přesto věřím, že nám alespoň v některých bodech může být inspirací.
Když přijde řeč na japonskou výchovu, mnohým vytane na mysli slovo shitsuke, tedy disciplína. Pojem, který v sobě spojuje japonské znaky pro krásu a tělo, je často spojován právě s malými dětmi a jejich příkladným chováním. Už od předškolních let umějí správně, až téměř distingovaně držet jídelní hůlky, svléknout si bundu a zavěsit ji na háček, po jídle odnesou talíř na místo k tomu určené, zvládají klidně čekat ve frontě na autobus. To všechno jsou příklady, kdy se děti chovají ve jménu shitsuke. Nejde ale o žádný násilný způsob výchovy, kdy rodiče svým potomkům přikazují, co smějí a nesmějí dělat. Naopak, shitsuke si děti osvojí přirozeně, nenásilně, a to napodobováním rodičů.
„Řekla bych, že každodenní rutina, jako je příprava do školy nebo spořádané ukládání bot, buduje v dětech pocit zodpovědnosti za to, že dané činnosti je potřeba dělat pořádně,“ vysvětluje mi pětatřicetiletá Japonka Aya, která má dvě děti. I když slovo disciplína může v našich končinách působit kontroverzně, pro Japonce jde o běžnou součást života a národní identity.
Shitsuke se propisuje do výchovy také ve chvíli, kdy rodiče řeší s dítětem nějakou krizovou situaci. V Japonsku jen sotva uvidíte, že by usměrňovali chování svého potomka na veřejnosti. Spíš situaci v klidu ustojí a s dítětem si promluví až doma. Všímají si toho i cizinky žijící v Japonsku: „Zatímco já jsem se snažila problémové chování zastavit hned na místě, zdejší rodiče si raději počkají na chvíli soukromí, kdy si o situaci mohou promluvit v klidu. Začala jsem si toho všímat všude. Jeden z rodičů si s dítětem promlouval za sloupem na nádraží, jiný s potomkem odešel z dětského hřiště na okraj parku,“ popisuje americká matka svůj poznatek na webu savvytokyo.com. Její slova potvrzuje také Aya: „Pro mnoho japonských rodičů mého věku je typické, že dítě za žádných okolností neodsuzují a nepopírají pocity, které zažívá. I v náročných chvílích se snažíme k dětem promlouvat klidně, pozitivně a v soukromí.“
Dokážete si představit, že byste své dvouleté dítě posadili do autobusu a vyslali ho s jesličkami na výlet, aniž byste věděli, kam přesně jedou? Pro japonské rodiče běžná záležitost. První výlet bez rodičů je odrazovým můstkem pro následující roky, kdy se děti učí větší a větší samostatnosti.
Ve třech letech je běžné, že děti jezdí samy do školky speciálním autobusem, a v šesti chodí bez rodičů do školy.
I když by se mohlo zdát, že jsou malí Japonci hozeni do vody, ve které se musí naučit plavat, opak je pravdou.
Rodiče nenechávají nic náhodě a samostatnost s dětmi trénují. Nejprve jdou trasu do školy ruku v ruce, přičemž se společně seznamují s orientačními body. Pak se dítě vydává na cestu samo, avšak rodič jde kousek za ním. Teprve po několika týdnech je připraveno vyrazit vstříc škole zcela samostatně.
Nutno podotknout, že výraznou roli v tomto ohledu hraje podpora komunity. V Japonsku totiž existuje tzv. Kodomo 110-ban, což je označení pro obchody a služby, které se dobrovolně zapojily do ochrany dětí. Jejich poznávacím znamením je žlutá či zelená samolepka s postavičkou a číslicí 110, která je obvykle vylepena na dveřích. Pokud dítě tento piktogram spatří, může beze strachu vstoupit a říct, že se ztratilo nebo potřebuje pomoc. Personál následně malého Japonce uklidní, nabídne mu bezpečný prostor a zavolá rodiče, školu nebo policii. Díky kombinaci pečlivé přípravy, důvěry a nápomocné veřejnosti se děti učí, že svět kolem nich není hrozbou, ale místem, ve kterém se mohou pohybovat s jistotou.
Když se vrátím ke své cestě po Japonsku, kromě roztomilých školních batohů jsem si všimla také dokonale uklizeného veřejného prostoru. Včetně veřejných záchodků, které vypadaly, jako by je někdo čistil každých pět minut. Nešlo o nadstandardní práci veřejných služeb, nýbrž o přístup k pořádku, který si Japonci osvojují od útlého věku. Ve školním systému pro to dokonce existuje specifický pojem: soji no jikan. Volně ho můžeme přeložit jako čas na společný úklid. Po obědě nebo na konci vyučování školáci uklízejí prostory, ve kterých strávili svůj den. Nejen třídy, ale také chodby, šatny a v mnoha školách i toalety. Nejde o trest ani o pracovní povinnost, soji no jikan je pevnou součástí rozvrhu, kterou děti plně respektují. Díky tomu se učí, že veřejný prostor není cizí ani anonymní. Naopak je to místo, které jim patří a o které je třeba pečovat.
Zůstaňme ještě chvíli ve školním prostředí. Pro japonské děti je důležitou osobou v životě jejich učitel neboli sensei. V japonštině slovo sensei doslova znamená „ten, kdo se narodil dříve“. Pokud bychom jako mušky vlétli do japonské třídy, stěží bychom zahlédli děti, které se posmívají učitelům nebo během vyučování hrají hry na telefonu. Japonští učitelé totiž mají něco, o čem sní velká část jejich českých kolegů: přirozenou autoritu a respekt, který není vynucen strachem. Zároveň v japonském školství existuje nepsaná rovnice: žáci respektují učitele a učitel respektuje žáky.
Obdobný přístup můžeme shledat také ve vztahu mezi dětmi a staršími lidmi. „Díky tomu, že si dítě vytváří úctu ke starším lidem, se v něm rodí všeobecná laskavost vůči ostatním,“ vysvětluje mi Mutsuku, matka dvou dcer. Zároveň dodává, že přístup k autoritám není malým Japoncům vtloukán do hlavy. Podle ní děti pouze napodobují to, co vidí u rodičů.
Jedním z nejsilnějších dojmů, které jsem si z Japonska odvezla, je přirozený smysl pro ohleduplnost vůči ostatním. Děti jsou odmalička vedeny k tomu, že jsou součástí komunity: nejprve rodiny, následně školní třídy a potažmo celé společnosti. Tento princip se v japonštině často pojí s pojmem wa, tedy harmonie.
Nejde o potlačování individuality, ale o schopnost vnímat, že chování jedince ovlivňuje druhé. A tak jenom výjimečně zaslechnete dětský křik v hromadné dopravě nebo uvidíte děti pobíhající bezhlavě po restauraci. Malí Japonci totiž automaticky myslí na to, zda svým chováním někoho neruší. Samozřejmě to neznamená, že všichni dvouleťáci spořádaně sedí v jídelní židličce a konzumují svou dětskou porci polévky ramen. Ale u starších dětí je opravdu běžné, že se ve veřejném prostoru chovají ohleduplně a ukázněně. „Jakmile syn začal chodit do školky a stal se součástí kolektivu, postupně začal tomuto přístupu rozumět. Není to tak, že bychom ho ohleduplnosti učili my, rodiče, učí ho to samotné prostředí,“ uzavírá Aya.
Článek vyšel pod původním titulkem „Kouzlo japonské výchovy“ v časopise Marianne 03/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
84 Kč
84 Kč
89 Kč
