Když se dítě vzteká: Pomozte batoleti vyjádřit svůj vztek správně a zdravě

Pokud máte dítě v období vzdoru, záchvaty vzteku a zlost po každém vašem „ne“ jsou naprosto běžné. Díváte se na něj, vidíte, jak rudne, křičí a zatíná pěsti, jako by chtěl někoho (většinou vás) praštit. Napadá vás, zda je jeho chování v pořádku. Nejlepší je zkusit se na situaci podívat z jiného úhlu pohledu. Pokud tříleté dítě dokáže upustit od ubližování sobě nebo okolí a místo toho dává najevo vztek výrazem nebo hlasem, prokazuje vlastně značnou míru sebekontroly.

Jakmile dítě nikoho a nic nepraští, rodiče mohou být spokojení a v klidu. V tomto věku je totiž právě takový projev vzteku považován za zdravý – nikomu neubližuje a dítě si dovoluje emoci cítit. V takovém případě je mnohem užitečnější nesnažit se přemýšlet nad tím, jak ho vztek odnaučit, ale jak mu dál pomáhat vyjadřovat jej zdravým způsobem. To, co se odehrává během těchto emočně vypjatých chvil, má zásadní vliv na to, jak se v dětském mozku postupně vytváří schopnost regulace emocí.

Proč je práce se vztekem tak náročná?

Vztek patří mezi emoce, se kterými máme jako dospělí často největší potíže. Naše vlastní zkušenosti z dětství se do rodičovství promítají víc, než si uvědomujeme. Někteří z nás vyrůstali s dospělými, kteří se snadno rozčílili a vybuchovali, jiní naopak s těmi, kteří se v hněvu stáhli a mlčeli. V obou případech si dítě mohlo odnést pocit, že vztek je nebezpečný, nepřijatelný nebo tabu. Právě proto dnes své děti učíme, i když třeba nevědomky, že vyjadřovat emoce je naprosto v pořádku – ovšem kromě vzteku. Jakmile se ale dospělí naučí vnímat vztek jako přirozenou lidskou emoci, mohou v tom samém podpořit i své děti. A postupně je naučit, že vztek lze prožívat, aniž by ubližoval komukoli jinému, nebo se musel potlačovat.

Vztek a dětský mozek

Malé děti mají mozek, který dokáže velmi intenzivně cítit, ale zatím ještě neumí tyto emoce ovládat. Části mozku zodpovědné za seberegulaci se teprve vyvíjejí. Proto je při práci s dětmi potřeba začít od základů. Musí si umět všímat pocitů v těle, pojmenovávat emoce a teprve postupně hledat slova, která mohou nahradit výbuchy chování. Je důležité mít realistická očekávání. Malé děti většinou nedokážou v okamžiku vzteku klidně a přesně popsat, co cítí. Vyžadovalo by to hned několik dovedností najednou:

• všimnout si silné emoce,

• zastavit impulzivní reakci,

• porozumět tomu, co se děje,

• a ještě to vše převést do slov.

To je na tříleté dítě jednoduše příliš. A co si budeme povídat – často s tím mají problém i dospělí, kteří k tomu už mají dostatečně vyvinutý mozek.

Umět zklidnit vztek a přijmout ho

V dětské psychologii existuje důležitý pojem – scaffolding, tedy jakési „lešení“. Znamená to pomáhat dítěti rozvíjet dovednosti tak, aby odpovídaly tomu, co už zvládá, a zároveň ho jemně posouvaly dál. Nahrazování fyzické agrese mimikou a zvuky je přesně takovým krokem. Další fáze, která je kultivovanější a společensky přijatelnější, ovšem vyžaduje čas. Pro toto období je užitečné soustředit se hlavně na dva cíle:

• Zklidnění těla při silné emoci
  Schopnost snížit intenzitu vzteku je dovednost, kterou si dítě ponese po celý život.

• Přijetí vzteku jako emoce
  Dospělí jsou v tomto směru těmi nejdůležitějšími učiteli – především vlastním příkladem.

Aby se dítě uklidnilo, musí být klidný i dospělý

Seberegulace – tedy schopnost uklidnit vlastní tělo – je jedním z pilířů duševního zdraví. U malých dětí se ale rozvíjí skrze společnou regulaci, takzvanou koregulaci. Dítě se učí uklidňovat tím, že je s klidným dospělým. Při silném vzteku se tělo dostává do stavu pohotovosti: zrychlí se tep, svaly se napnou, dech je mělčí a rychlejší. Když dospělý zůstane klidný a nabídne fyzickou blízkost – objetí, posezení na klíně, držení za ruku – jeho nervový systém pomáhá tomu dětskému vrátit se zpět do rovnováhy.

Ukažte dítěti, že vztek je v pořádku

To nejužitečnější, co může rodič svému dítěti předat, je ukázat dítěti, že vztek je přijatelná emoce. To znamená vyhnout se dvěma častým pastem: snažit se dítě z jeho vzteku „přemluvit“, nebo se jeho emocí nechat zcela zahltit. Samozřejmě, že je mnohem snazší říct dítěti, že nemá důvod se vztekat nebo se jeho vztek snažit převálcovat svým vztekem, kdy na dítě křičíme, ať se vztekat přestane (což se většinou ani nesetká s úspěchem). To nejlepší a nejužitečnější, co můžete v takové chvíli udělat, je říct: „Jsi naštvaný, protože jsi nedostal to, co chceš, a to je těžké.“

Snažte se řídit jednoduchým pravidlem, že všechny emoce jsou přijatelné, ale ne všechno chování. Vztek je v pořádku, ubližování ne. „Můžeš být naštvaný, ale nesmíš mě bít.“ Až když se dítě uklidní, teprve pak má smysl si společně povídat o tom, co vztek způsobilo, jaký byl pocit a co pomohlo ho zvládnout. Dítě se tak učí sebepoznání, způsobům, jak se ovládnout a získá jistotu, že i vztek – stejně jako silná bouřka – jednou odezní.

Zdroj: parents.com