Janek Kroupa: Odvaha není hazard

Když jsme domlou­ vali rozhovor, předem upozornil, že by nerad mluvil o svém soukro­ mí. Jeho práce leží hodně lidem v žaludku, a to až tak, že neváhají vyhrožovat jemu samotnému i jeho rodině. „Musím být opatrný,“ přiznává.

 

Potřebujete být statečný, abyste mohl dělat tuhle práci?
Nepotřebuju, věci řeším tak, jak při­ cházejí. Odvážní jsou lidé v mém okolí. Nejlíp je to vidět na mé rodině. Táta podepsal Chartu, to už měl děti, máma ji také chtěla podepsat, ale neudělala to, protože bychom skončili v dětském domově. S tátou se tak domluvili. Máma byla ta, která byla připravena vést život sama s manželem v base, nesla celé břímě jeho rozhodnutí, byla ochotná do toho jít. Mužská statečnost má jiný projev než ta ženská. Ženská spočívá v tiché odvaze – do značné míry jsou to klišé, ale třeba v naší rodině platí velmi dobře. Já třeba nikdy nevěděl, že byla máma nemocná, nikdy jsem jako dítě neregistroval, že ji něco bolí.

 

Dnes na vás mohou tlačit jednotlivci nebo malé skupiny, za komunismu to byl stát, síla, která tlačila na lidi v di­sentu, byla několikanásobně větší, to si dnes neumíme představit. Zažíváme jen malé trable v porovnání s těmi teh­dy, lidi tenkrát neměli šanci se bránit.

 

Můžou škodit, to ano, můžou ublížit, ale je to pořád málo proti státu. Ten má možnosti ubližovat organi­zovaně – vám, vaší rodině, dětem. Nemáte nikde do­ volání. Dnes máte přece jen někde zastání, podrží vás zaměstnavatel, kolegové, i justice v zásadě funguje.

 

Vyhrožovali vám někdy fyzickou likvidací nebo že ublíží rodině?
Mockrát.

 

Jak kdy. Mám povahu cholerika, takže mě to vět­šinou namíchne. Příšerně naštve! Myslím, že mě výhrůžky spíš motivují. Lidé, kteří vyhrožují, ale nebývají nebezpeční, ti, kteří opravdu jsou, předem nevarují. Horší je klid. Tušíte, že se něco děje, ale nevíte co.