Dokument o Báře Basikové strhl lavinu a plní kina v nebývalé míře. Populární zpěvačka v Marianne Talk prozradila i leccos, co ve snímku nezaznělo. Povídaly jsme si mimo jiné o její nové roli, a to babičkovské, ale také o mužích, seznamkách, životních zvratech i propadech a odhodlání vždy se zvednout a jít dál.
„Když jsme dokument točily, říkaly jsme si s paní režisérkou Helenou Třeštíkovou, že točíme film o jedné pracující ženě,“ říká Bára Basiková a přiznává, že takový zájem nečekaly, že se z něj nemůže vzpamatovat a že je za něj neskonale vděčná. Spousta lidí si cení její otevřenosti a autenticitě. Stejně opravdová byla i tentokrát…
Před natáčením jste mi hrdě špitla, že už jste babička.
Ano. Dcerám už je pětatřicet a dočkala jsem se. Jedna už má holčičku. Je to zase nová dimenze a opět se mi to krásně poskládalo. Když bylo dcerám sedmnáct, narodil se mi syn a teď, když bylo sedmnáct jemu, narodila se vnučka. Syn mě pomalinku opouští, protože má svou první dívku a logicky už máma není číslo jedna. Je to tak správně, tak to má být. A aby mi nebylo smutno, mám vnučku a doufám, že vnoučátek přibude.
V životě vám nastaly nejrůznější zvraty, ale vždycky jste si řekla: „Jdeme dál.“
Co jiného? Přece člověk nemůže ustrnout a babrat se v nějakých tragédiích nebo být zapšklý, zahořklý, zatrpklý. To by byla strašná škoda. Na to je život krátký. Neužít si ho, nestrávit ho co nejlépe, je hřích. Často mě překvapuje, kolik lidí třeba i v mém věku už dávno pořádně nežije. Jenom tak přežívají, čekají na konec a říkají: „To už nestojí za to.“ Anebo: „To už nějak doklepu.“ Přijde mi to jako rouhání a neúcta k životu, k tomu daru, který člověk má, že tady na světě je. Většinou toho nakonec pak ti lidé litují. Četla jsem články nebo slyšela rozhovory s lidmi, kteří bývají u posledních chvil umírajících. Ti říkají, že nelitují toho, co udělali, ale toho, co neudělali, co nestihli nebo jim to připadalo nedůležité. Tam bych se nikdy nechtěla dostat. Proto si myslím, že i přes nepřízeň osudu může jít člověk dál, zvednout se. Vždycky stojí za to žít. Zvláště když máte tři děti. Už jenom pro ně ten život chcete žít. Když to vezmu střízlivě, tak mně se zas tak nic strašného nestalo. Živila jsem tři manžely, třikrát jsem se rozvedla. Ale jsou lidé, kteří zažili něco mnohem horšího, to jsou skutečně smutky a drastické osudy. A také dokážou jít dál. Ze tří rozvodů jsem se vzpamatovala a dneska nad spoustou věcí mávnu rukou. S odstupem času se tomu člověk zasměje.
Je něco, co byste přece jenom v životě udělala jinak?
Zbytečně dlouho bych nesetrvávala ve vztazích, které pro mě od určitého momentu byly jasně zmařené nebo tragické. Cítila jsem, že je to průšvih a že to nebude dobré, ale pořád tam uvnitř byla nějaká naivita, touha nebo přání.
Možná v tom hraje roli i model společnosti?
Nevím. Ale vím, že jsem všechna manželství měla ukončit dřív, byla to škoda času a energie. Ovšem říkám si, lépe pozdě než nikdy. Mám kolem sebe docela dost lidí, kteří spolu žijí v manželstvích, která jsou opravdu nefunkční. Lidé si sebe navzájem neváží, podvádějí se, nesnášejí se, hrubě se k sobě chovají. Říkám si, proboha, proč si neříct: „Pojďme se rozejít.“
Ano. V klidu a se vzájemnou úctou. Je to normální. Když s někým začnete vztah, jste jednak v nějakém věku, na startovní čáře a během společného života se měníte. Okolí se mění, společnost, doba. Všechno vás ovlivňuje a nemůžete být stejní ve dvaceti, jako ve čtyřiceti. Ačkoli se rozvod pořád bere jako negativní věc, myslím si, že je lepší se v případě neporozumění rozejít, než to rvát na sílu jenom proto, že jsme manželé a že to dopleteme do konce. Před sto lety manželství plnilo určité společenské funkce, byly na tom závislé majetky a různý rodinný historie a tak, ale proč teď? Samozřejmě se snažit, aby netrpěly děti, to se nám podařilo zvládnout.
To je obdivuhodné.
Chválili nás i u rozvodového soudu a říkali: „Kéž by byli všichni rodiče takoví.“Proč bychom se nemohli domluvit?
Když jste byla sama, rozhodla jste se vyzkoušet seznamku…
To bylo za covidu. Nikdo nikam nesměl, všechno bylo zavřené, zrušené, zakázané, tak ani nebyla reálná možnost se s někým potkat, seznámit. Tak jsem to zkusila. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci někdy. Zkusila jsem to, ale netušila jsem, že v mé věkové kategorii je to taková katastrofa. Omlouvám se, ale zkuste se tam někdy podívat.
Jak dlouho jste na seznamce vydržela?
Asi dva měsíce. Měla jsem fotku, kde nebylo úplně poznat, kdo jsem. Falešné jméno, falešný profil. Ale indicie jsem zadávala pravdivé.
Co vás nejvíc překvapilo?
Sebeprezentace mužů. Moc jim nezáleželo na tom, aby byli na fotce upravení, hezky oblečení, natož aby fotka měla nějaký vzkaz, poselství. Po večerech jsme seděli s mými holkami a kamarádkami a „řezaly“ se smíchy. Pánové mi snad odpustí. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale ti, co tam byli k mání, to byla fakt tragédie.
Věříte tedy ještě na lásku?
Určitě. Láska je nádherná, silná věc, která zahýbe světem a může vám i zlomit srdce. Láska je něco neskutečného a člověk by na ni měl věřit vždycky. Měla jsem štěstí, že jsem zažila spousty krásných lásek, opravdu nádherných. Mám na co vzpomínat a z čeho žít. Třeba ještě něco přijde, a když ne, nic se nestane.
Co dalšího prozradila v Marianne Talk?
Co pro ni znamená víc – máma nebo zpěvačka?
Kdy nemohla zpívat?
Proč doma neměla ve zpívání podporu
Jak si dokázala prosadit své velké sny: zpívání a mateřství
.jpg)
