Než natočila filmy, u kterých se dodnes smějeme, musela se toho naučit hodně vydržet. Pracovala ve fabrice, zůstala sama s dítětem, překonala životní zklamání i těžkou nemoc. A přesto, nebo právě proto, dokázala psát příběhy plné radosti. Marie Poledňáková byla ženou, která věřila, že smích není útěk, ale způsob, jak přežít.
Autorka dvanácti divácky úspěšných televizních i celovečerních filmů, z nichž S tebou mě baví svět získal ocenění Nejlepší veselohra století, měla jako mladá dívka úplně jiné plány. Chtěla studovat matematiku a chemii, chtěla se učit, chtěla víc. Jenže tehdejší doba jí dala stopku.
Na vysokou školu se nedostala kvůli rodinnému původu a místo posluchárny chemie nastoupila do továrny. Lis, vrtačka, svářečka. Tvrdá práce, žádné iluze. Ve své autobiografické knize S kým mě bavil svět se k tomu ale vrací bez hořkosti, naopak spíše s nadhledem. Jako by už tehdy tušila, že i tahle kapitola k ní patří a že právě odtud povede cesta dál.
Zlom přišel nenápadně. Jedno setkání, jedna večeře, jeden muž. Jaroslav Dietl. Právě náhoda sehrála v jejím životě velkou roli. Jak vzpomínala v rozhovoru pro Český rozhlas Dvojka, setkání s ním nebylo plánované. Na jedné společné večeři s přáteli (i jejím tehdejším mužem Ivanem Poledňákem), kde byl i Dietl, jí nabídl práci v Československé televizi. Nebylo to na začátku nic moc, tahání kabelů, rekvizit, pomocné úkoly, ale pro ni to byla brána do světa, po kterém toužila.
Marie Poledňákové nikdy netvrdila, že její filmy jsou autobiografické, ale zároveň neskrývala, že psala o tom, co sama žila. O dětech, o rodičích, o hledání blízkosti, o rodině, která není dokonalá – ale je skutečná. Její nejslavnější filmy jako Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo S tebou mě baví svět nejsou jen veselé historky, nad kterými se i po tolika letech smějeme a pláčeme dohromady.
Věděla, že život bolí – přesto věřila, že smích dává životu lehkost. „Když jsem psala příběh o ženě, která se snaží skloubit práci a rodinu a jejíž osmiletý syn chce tatínka, bylo to proto, že jsem to žila. Pracovala jsem v televizi, neměla čas a byla jsem rozvedená. Ten pocit jsem přetavila do příběhu,“ vysvětlila námět filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku.
Sama mnohokrát říkala, že kdyby neměla těžký život, nemohla by psát veselé filmy. Marie Poledňáková věřila, že humor nevzniká z lehkosti, ale z překonávání těžkostí. Smích pro ni nebyl popřením bolesti, byl jen pokračováním – jen v jiné podobě. Ve svých vzpomínkách popise, že každé životní zklamání, každá překážka, každý pocit samoty se nakonec proměnil v materiál, ze kterého mohla tvořit. A že právě díky tomu její filmy fungují napříč generacemi, protože jsou pravdivé.
Marie Poledňáková se nikdy nebála věku. Naopak říkávala, že čím je člověk starší, tím víc má v sobě příběhů, ticha a porozumění. Zralost pro ni nebyla ztráta, ale obohacení. Etapa, kdy už nemusíme nic dokazovat a můžeme se konečně dívat na svět s nadhledem. V posledních letech, kdy ji těžká nemoc zpomalila a přinutila stáhnout se z veřejného života, přijímala tiše a pokorně.
Po mozkové příhodě v roce 2016 žila v ústraní, obklopená rodinou, především synem, který se o ni staral. Už netočila, ale pořád pozorovala. Možná právě tehdy, v klidu a tichu, se její život o šest let později uzavřel stejně, jak ho celý prožila. Bez patosu a okázalosti.
Zdroje: Autorský text, Český rozhlas Dvojka, S kým mě bavil svět, Marie Poledňáková, Ikar, iDnes.cz, i60.cz, Kinotip2.cz
Zdroje: Autorský text, Český rozhlas Dvojka, S kým mě bavil svět, Marie Poledňáková, Ikar, iDnes.cz, i60.cz, Kinotip2.cz
79 Kč
79 Kč
84 Kč
