Brooklyn Beckham přerušil styky s rodiči. Proč se dospělé děti otáčejí k rodině zády? Důvodem není nedostatek lásky

Než si ale řeknete, ach jo, zase Beckhamovi, možná bychom si měli položit nepříjemnou otázku. Kolik z toho se děje i v úplně v běžných rodinách, třeba v těch našich? Protože tohle není jen o synovi slavných rodičů, je to i o tom, co se stane, když dítě dospěje – a rodiče ho v tom nedokážou následovat. A taky o tom, že někdy se role „viníka“ a „oběti“ nedají rozdělit tak snadno.

Role hodného potomka

Brooklynův vzkaz na Instgramu je dlouhý, emotivní a místy vážně bolestně konkrétní. Mluví v něm o manipulaci, o tlaku, o kontrole obrazu navenek. O tom, že „brand Beckham“ měl vždy přednost před skutečnými vztahy. Že jeho žena nebyla vítaná. Že hranice, které si nastavil, byly vnímané jako útok. Když by nebyl syn „toho“ Davida Beckhama a „té“ Victorie Beckham, asi by nás to tak netrápilo. Princip je ale známý. Kolik dospělých dětí dnes říká: Rodiče mi do všeho mluví. Nerespektují mého partnera. Nesouhlas považují za nevděk.

Vztahy mezi rodiči a dětmi

Vztah mezi rodičem a dítětem se často rozpadá ve chvíli, kdy dítě přestane být „takové, jaké jsme ho chtěli mít“. Ne nutně zle. Stačí, že je jiné. Má jiného partnera, jiné priority, jiný pohled na svět (třeba když vám třicetiletý syn řekne, že nikdy nechce děti a vy pláčete, protože chcete být babičkou). Dospělost ale není jen o věku, ale o oddělení identity. A to je pak pro mnoho rodičů bolestivé. Ale asi je fér upozornit i na druhou stranu mince. Někdy rodiče dospělé dítě nechtějí ovládat, jen se bojí, že o něj přijdou. A strach mívá často nešikovné formy. Co tedy bývá nejčastějším důvodem rozkolu mezi rodiči a dospělými dětmi?

Partneři dětí mění dynamiku

Partnerka syna jako katalyzátor, partner dcery jako podezřelá osoba číslo 1? Partneři dospělých dětí bývají v rodině „obsazeni“ často do role, o kterou se neprosili. Ne že by přímo způsobili konflikt, ale podle psychologů ho spíše odhalí v plné parádě. Vztahy, které do té doby fungovaly „jakžtakž“, se najednou ocitnou pod drobnohledem. Protože je tu někdo nový. A co hůř, naše dítě mu naslouchá. Dobrovolně a s nadšením.

V Brooklynově příběhu se automaticky ukazuje prstem na jeho ženu Nicolu. Věta „ona tě ovládá“ patří do rodinného folkloru stejně jako nedělním řízek s kaší. Někdy je na ní bohužel kousek pravdy, jindy jde o zoufalý pokus rodičů vyrovnat se s faktem, že už nejsou režisérem života svého dítěte. Buďme ale spravedliví, ne každý partner je svatý. Někdy se opravdu chová jako benzín u ohně, přilévá, popichuje, staví dítě do pozice „buď já, nebo oni“.

My jsme ti dali všechno!

Jakmile se do rodinných vztahů připletou peníze a majetek, logika jde často stranou. Dary, investice, příjmení, firmy, byty – to všechno se může proměnit v neviditelný závazek. „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali“- je věta, která z dospělého dítěte dokáže udělat znova malé dítě. Brooklyn popisuje tlak na podpis práv ke svému jménu. V běžných rodinách tohle nehrozí (pravděpodobně), ale princip je podobný. Pomoc, která má háček. Někdy si rodiče ani neuvědomí, že pomocí kupují vliv. Stejně jako si děti někdy neuvědomí, že bez té pomoci by jejich start vypadal úplně jinak.

Politika jako třecí plocha

Dřív se rodiny hádaly o to, kdo si vezme poslední kousek bábovky, dnes je to světový názor. Politika, společenská témata, styl života – to všechno se stává testem tolerance. Rozdílné názory samy o sobě vztahy neničí, ničí je neochota respektovat, že někdo svět vidí jinak. Nejhorší situace asi nastává, když si vaše dospělé dítě přivede domů partnera/partnerku z úplně jiné rodiny a jiného světa. Vy jste doma vždy kritizovali nesvobodu a režim, který nebyl demokratický, oni na dobu před rokem 89 vzpomínají s nostalgií a smutkem, protože jim vše vyhovovalo. Volby do sněmovny? Minové pole.

Moje kamarádka mi vyprávěla, že přítelkyně jejího syna mu dokonce zakazovala chodit k volbám, pokud by hodil do urny lístek s jinou politickou stranou než ona. I kvůli tomu se přestali stýkat a téměř pět let se vídali spíše sporadicky. Když se před časem rozešli, vše se změnilo jako mávnutím proutku. Psycholožka Magdalena Dostálová říká, že když vnímáme, že jsme na poli politiky dlouhodobě neslučitelní, je vždy dobré se těmto tématům cíleně vyhýbat a hledat si témata neutrální. Ovšem ne vždy to jde, musí chtít obě strany.

Kdo je viník? Rodič, nebo dítě?

Toto je asi nejdůležitější otázka celého příběhu. Možná má Brooklyn pravdu. Možná je pravda někde uprostřed. Ostatně, za práh domácností cizích lidí nevidíme, i když si mnohdy myslíme, že ano. Vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi se málokdy rozpadnou kvůli jediné věci. Většinou jde o dlouhodobý proces plný drobných zranění, křivd, které nikdy nevyslovil nahlas nebo špatně pochopených motivů. Někdy překračují hranice rodiče. Někdy reagují přehnaně děti. Někdy selžou obě strany.

A někdy je únava větší než touha něco opravovat. Je řešením odstřižení, jak píše syn Backhamových? On tvrdí, že o usmíření nestojí. Možná navždy. Možná zatím. S každým z nás ale jeho příběh může rezonovat, ať už z pozice dcery, nebo matky. A možná nejde o to, kdo má pravdu, ale o to, abychom si připustili, že láska vyžaduje respekt, a že rodina není samozřejmost, ale vztah, o který se musí pečovat i tehdy, když vám děti vyletí z hnízda.

Zdroj: Autorský text, The Guardian, Parade, Sky News, ABC News