RADKIN HONZÁK: Pleteme si svobodu s anarchií

Radkina Honzáka bych naordinovala ženám s nízkým sebevědomím. Na domluvený rozhovor přišel s růží, políbil mi ruku a řekl, že vypadám krásně. Připadala jsem si trochu jako Adina Mandlová s Kristiánem. Iluzi šaramantní krasavice byl ovšem během téměř dvou hodin povídání zasazen nemilosrdný úder. Můžu si za něj sama, některé narážky na antickou mytologii a literární díla mi unikaly, v klasickém vzdělání mám mezery velikosti kráteru Vesuvu. I přes to, že jsem se během rozhovoru ukázala být pologramotným idiotem, jsem nakonec odešla se znovu políbenou rukou a dalšími několika poklonami. Doma mě pak čekal v počítači slíbený e-mail s doplňky k rozhovoru s oslovením „Líbezná vílo“. Velmi noblesní lék na sebevědomí.   

 

Ale vy se hluboce mýlíte v tom, že malé děti jsou zcela nevinné a čisté. Upíráte jim jejich klíčovou vlastnost, nesmírný dar manipulace. Co dokážeme už jako kojenci? Matka je chvíli pryč, my se na ni zlobíme, odvracíme se, musí nás utěšovat. Taky se umíme na maminku usmívat, abychom navázali kontakt. Máme od přírody silné zbraně. 

 

Pochopitelně. Dítě nemůže zařídit některé věci tak, jak by chtělo, je odkázané na dospělé a jejich rozhodnutí. Má totiž jen tuhle cestu, jak si prosadit svá přání a názory v podmínkách, v jakých žije, a tak využívá v rodině slabostí tu na jedné, tu na druhé straně a přiklání se jednou tam, jednou onam. A to, co se naučí, si nese do svého dospělého života - o něčem pak říkáme, že je to takzvaně normální a něco zase ne. To, jak pojednáváme tenhle svět a lidi okolo sebe, je důsledek toho, jak vše ‚nacucáme‘ v dětství. Takže se můžeme v dospělosti dosti mýlit v tom, co je vlastně normální a správné. Ono je vůbec těžké odpovědět, co to takzvaně normální vůbec je. Znám to, pracoval jsem pět let v protimanželské poradně.

 

Já tomu říkám takhle. Občas přicházely ženy a říkaly: pane doktore, je todle normální, no je todle normální?! On přijde, zuje se, a ty boty nesloží, jde do koupelny, tam se umyje a ani to po sobě nespláchne, jako by měla skrytou kameru u mě doma, je todle normální? Říkal jsem: paní, to je strašně těžké, co je normální? Chlapeček vyroste v rodině, kde tatínek přijde domů, všechny nejdřív zfackuje a ani si neutře boty, v dospělosti mu tedy bude připadat normální, že přijde domů a udělá totéž. Když bude pocházet z rodiny, kde tatínek přijde domů, všichni ho zfackujou a on jim vyčistí boty, tak pro něj bude normální tohle. Chování, které vidíte okolo sebe, povýšíte na normu. Neuvědomíte si, že je to něco, co se nedělá. Otloukáte se pak světem s pocitem, že vy jste ta dobrá a svět je blbej. Jde o to, nakolik si uvědomíme, že já nemusím dělat všechno úplně nejlíp, že ten svět není zas tak blbej, ale blbej jsem já.

 

Ano. Jenže problém nastává, když se nám popletou emoce. Překládáme si je totiž do vědomí jako pocity a v jejich překladu se můžeme zmýlit. Třeba emoci úzkosti často vydáváme za pocit vzteku. V dětství se učíme různé fígle, abychom přežili, svět totiž zatím neumíme, a když se dostaneme v rodině do špatné konstelace, vyučíme se nevýhodně. Je důležité, jak vypadá první základ, připoutávací vazba, která určuje, jak bezpečně se budeme cítit sami se sebou a sami ve světě. Pokud je během prvních dvou let optimální, rostou z dětí šťastní a spokojení lidé. Když to nevyjde, máte to poťapané. Naučíte se zlozvyky, které pak v životě používáte. Když vám poprvé v šesti letech dozraje mozková kůra, už je začnete prosazovat i vědomě. 

 

Kus oné manipulace si uvědomujete, ale část vám nedojde nikdy. Prostě mluvíte a chováte se tak, jak jste se to v dětství naučili. Hysterka si myslí, že dělá všechno dobře, a diví se, že jí to nevychází, proti ní stojí v jejích očích surovec, který jí nadává, a ona netuší proč. Říká mi pak: to je strašné, pane doktore. Přitom nevědomě opakuje své maléry. Takové ženy mají občas třeba tři manžely a jeden jako druhý jako třetí, pořád se pouštějí do sňatků například s alkoholiky. 

 

No protože je to přece pro ně takhle normální! Skáčou na tentýž špek, dojedou na tentýž průser. Uvedu příklad takové ženy: když jí nevyšlo manželství s třetím alkoholikem a vyhrabala se z deprese, nabídl jsem jí, že bychom měli pátrat proč. Byl socialismus, dynastické sňatky kvůli majetku se nepěstovaly, všichni jsme měli holý zadek, tak jsem jí řekl: „Byla to vaše šťastná ručka, madam, která vás vtáhla do sraček. Nechcete na tom trochu zapracovat?“ A ona že už si dá pozor. Přišla asi za tři čtvrtě roku a pravila, že má nového frajera. Nabídl jsem jí, jestli nechtějí přijít spolu. Dušovala se, že to není třeba, protože on alkoholik opravdu není. Nebyl. Byl to jeden z prvních pražských narkomanů. Sám vařil braun.

 

Ten vzorec. Říká se mu dramatický trojúhelník se třemi pohádkovými rolemi – perzekutora, spasitele a oběti. Pohádkové jsou proto, že se nedají ustát. Děj běhá stále dokola, potřebujete podněty jako vzrůšo. Mám jako příklad jednu omletou historku. Přijde manžel domů, má svěšené uši, tváří se jak blbec, manželka spasitelka říká: copak, ty chudáčku, on na to: stavili jsme se s Frantou na pivo a někdo mi vytáhl šrajtofli. Ona přestane být spasitelka a začne ječet, ale v téhle poloze dlouho nevydrží. Jeden rejstřík je málo, a tak spadne do role oběti: já chudinka nešťastná, nikdy nebudeme nic mít. On ji na to začne utěšovat, jako že se přece tolik nestalo, a ona zase vylítne, tyhlety kecy mám ráda. A takhle je to celý večer, možná celý život. Protože dáma má manipulaci v nevědomí, je vyučená z dětství. Takhle to hrála její maminka a té zase ta její. 

 

Můžeme se vzbouřit. Některé děti nechtějí vědomě opakovat chyby svých rodičů. Šestnáctka, která vidí, že je táta hajzl a tluče mámu, uteče z domova, octne se na ulici. Jenže tam ji někdo zbouchne a ona zapadne do stejných kolejí. Vzbouřený otrok je vždycky otrok, svobodný člověk je něco úplně jiného. 

 

Žijeme v hédonistické atmosféře s nabubřelým egem, které všude naráží, a to bolí – já mám svý lidský práva a vy mi hezky budete sloužit! Můžeme si proto poplést emoce velmi jednoduše. 

 

Popletené máme to, že se nic nemusí. Spletla se svoboda s anarchií, přání s potřebami. Po svázaném životě je to pochopitelné. Je to jako u lidí s transplantovanou ledvinou. Najednou ji mají a stanou se z nich utrženci od řetězu. Maminka, která synovi ledvinu dala, se rozčiluje: co to děláš mé ledvině, a syn na to: ona je už moje! Všichni mají pravdu, ale žádná tu není, pokud se nějaká objeví, záhy padne. Jak říká klasik, už jenom nějaký bůh to může zachránit. 

 

 

Třeba ten, že národ vymírá. Baví nás souložit, ale nebaví starat se o děti. Jdeme proti přírodě. Existuje o tom taková krásná indická bajka. Tatínek král odešel hledat moudrost a zanechat království malému princi. Princ jede se svou suitou a narazí na žebráka. Zjistí, že je to jeho tatínek, a zeptá se, co mu může dát. On na to, že to, co se vejde do žebrácké misky. Princ obrátí kapsy, a všechno tam zmizí, celý průvod obrátí kapsy a zase tam všechno zmizí, nechce se nechat zahanbit, pošle koně do paláce, přivezou drahokamy a další cennosti. Miska je všechny spolkne. „Co je to za příšernou misku,“ ptá se princ. „To je miska přání,“ odpovídá král. „Já jsem do ní naházel většinu života. Není nikdy plná.“ My taky pořád jen sypeme a sypeme svá přání. 

 

Poznání, že blbosti provádíme i my, nejen okolní svět, je složité. Někdo dojde k osvícení jen tak, třeba u Niagarských vodopádů. Jiný teprve když narazí a začne přemýšlet, proč a jakou roli v tom hraje on. Holkám dozrává mozek definitivně někdy kolem dvaceti, nám mužům nikdy, i když odborníci říkají, že kolem třiadvaceti. Do té doby je člověk flexibilní, může korigovat své kousky a pořád nabírá vzory, živé ve svém okolí, ale i literární, dramatické. A ještě pořád slyší na kamarády, kteří říkají: hele vole, to jsi podělal. Dospívající jsou vlastně takoví svatí spravedliví a jejich zpětná vazba bývá drsná. To, co vám řekne kamarádka v šestnácti, už vám v dospělosti nikdo neřekne. K jednomu z největších úspěšných komunikačních umění totiž patří neříct, co si o protějšku skutečně myslím. 

Lidi, kteří nemají moc přání. Jak řekl antický filozof: bohatý je ten, který má malé potřeby a ty jsou naplněné. Sokrates prý řval na tržišti: jé, to je věcí, které nepotřebuju! On možná ten Sokrates ani nebyl filozof, zlé jazyky tvrdí, že si ho Platon vymyslel jako Járu Cimrmana, aby se měl na koho odvolávat… Takže vlastně každý má šanci být šťastný.

 

 

{{infobox|left}}O NĚM: Ambulantní psychiatr IKEM a Remedis, sekundární lékař Psychiatrické léčebny Bohnice, asistent ÚVL 1. LF UK. Je ženatý. Jeho syn je knihkupec, dcera praktická lékařka. Má dvě vnučky. {{/infobox}}