Tradiční řemeslo: V říši řezbářské fantazie

TEXT: Eva Všetíčková  

Její rodiče byli přesvědčeni, že uměním se uživit nedá, a tak Hanka Richterová vystudovala technickou průmyslovku. Pak jen krátce a s pocitem uvězněného ptáčete pracovala ve spořitelně. „Říkala jsem si, že snad není možné, abych tohle dělala celý život. Ta představa mi přišla neskutečně absurdní,“ popisuje svou tehdejší situaci. Až období po mateřské dovolené jí nabídlo možnost uvažovat o činnosti, která by ji těšila. „Nejdřív jsem začala vyšívat, ale to pro mě moc nebylo. Až pak jsem si řekla, že už děda vyřezával a že bych to mohla také zkusit. Ale jakmile začínáte sami, je to hrozná práce. Kromě toho, že jde o fyzickou dřinu, také nevíte, jak si nabrousit dláta, nemáte vzdělání v oboru ani napojení na uměleckou skupinu, se kterou byste si mohli vyměňovat zkušenosti. Proto jsem se ve všem musela spoléhat jen sama na sebe.“ 

Mohlo by se vám líbit

Řemeslo, které stále žije: Radosti z porcelánu

Chtělo to hlavně odvahu 

Práce se dřevem ji však přes všechny obtíže začala bavit. Žili tenkrát s manželem v Kutné Hoře a nedaleko od nich byla firma vyrábějící repliky historických skříní. „Vždycky jsem tady vyfasovala pár prken a pořád dokola dlabala ozdobné řezby, kterými byly doplňované. Musela jsem jich udělat nejmíň jeden plný kamion,“ směje se dnes respektovaná řezbářka, která kromě Česka vystavuje i v několika dalších evropských zemích. Přiznává, že rutinní práce ji naučila řemeslné zručnosti, ale hlavně jí dodala odvahu pustit se do vlastní tvorby: „V té době mi pomohl a podpořil mě kamarád Pavel Koutský a jeho žena Dana, která mi uspořádala výstavu v Praze.“ Hanka pak s údivem a radostí zjišťovala, že její – jak sama říká – ‚pajduláci‘ a reliéfy jsou nejen dobře prodejní, ale že jejich osobitý výtvarný potenciál jí otevírá dokořán dveře do uměleckého světa. 

Mohlo by se vám líbit

Řemeslo: Za vůní dřeva a perníku

Místo, kde čas plyne pomalu 

Domek v Kutné Hoře brzy její tvorbě nestačil poskytovat dostatečné zázemí, a tak se s manželem začali poohlížet po prostorách, kde by se jí dobře pracovalo a kde by mohla mít i uskladněné lipové dřevo, které k práci potřebuje. Našli je ve vsi nedaleko Uhlířských Janovic, tam má dnes Hanka nejen dílnu, ale také tam se svým mužem už skoro deset let žije. „Když něco hodně chcete a netlačíte na čas, a to já nedělám, protože nikam vlastně nespěchám, tak všechno potřebné za vámi nakonec přijde samo. Mí známí už vědí, že k práci potřebuju ideálně v zimě pokácenou lípu. Když se o něčem dozvědí, dají mi vědět a já si pro ni přijedu nebo mi dřevo rovnou přivezou domů,“ směje se Hanka a dodává: „Já pak každý den sedím a řežu a řežu... U toho poslouchám rozhlas a těším se z radostné práce, u které nikdo jiný než já neví, jak bude výsledek vypadat a kdy bude hotový. A často to netuším ani já, protože řezbařina je jen část mojí práce. Dobrá třetina je pak v dotvoření malbou.“ Hanka je prý mnohokrát sama překvapená, co se z původní představy nakonec vyloupne. Čas v její dílně příjemně a v poklidu plyne, lhostejno, zda je den všední, nebo sváteční. „Vyřezávám i o Vánocích. Na Štědrý den jsme tu s manželem sami a moc si užíváme svátečního klidu. Děti přijíždějí až další den. Ale betlém i stromeček musí být. Každá ozdoba na něm má svého darovníka. Do našeho betléma si zas vyřezávám alespoň dva nové darovníčky každý rok sama,“ prozrazuje umělkyně. 

Mohlo by se vám líbit

Řemeslo: Království za sukýnku aneb Ze života švadleny

Vnitřní svět plný fantazie 

Když se dnes řezbářka ohlíží za svojí tvorbou, ani nelituje, že nemá výtvarnou školu. „Má to určitě svoje pro i proti. Ve škole bych mnohem rychleji zvládla techniku a další věci spojené s tímto typem tvorby, ale zase by mě ovlivnili učitelé, což jsem nikdy nechtěla. Takhle můžu s klidným svědomím říct: ‚To jsem já, Hanka, a tohle je můj vnitřní svět, ke kterému se dnes a denně už víc než tři desetiletí prořezávám a stále mě to nepřestává bavit.“ 

Zajímavosti:  

• Trojrozměrný efekt dodává Hanka svým řezbám pomocí akvarelových barev. Po zaschnutí je přetírá teplým včelím voskem a poté dolaďuje olejovými barvami. Nakonec přichází ke slovu smirkový papír a obyčejná tužka, které artefaktům pomáhají získat lehce patinovaný vzhled.  
• Některé z řezeb mají podobu loutek. K nim Hanka vyřezává jen viditelné části. Její profesní i životní krédo totiž zní, že každý kousek krásného lipového dřeva v sobě ukrývá příběh, který by byl hřích nezachytit. Do kamen patří maximálně odřezané hobliny.  
• Všemožných andělů tu najdete spoustu, a to nejen v čase předvánočním. Tito dva se nazývají Dva andělé, a budiž světlo... 
• Ze dřeva původně Hanka vyřezávala ozdobné prvky na historizující skříně. Nyní na ni z toho lipového většinou vykukují snové ženské či andělské postavy. Občas si jejich rámcovou postavu načrtne přímo na dřevěnou plochu. Většinou však má budoucí podobu díla v hlavě a trpělivě, kousek po kousku, se k ní prořezává. Finálně dokončená bude až po vybarvení a domontování pohyblivých dílů jako v případě běžících nohou na třetím snímku. 
• „V každém kusu lipového dřeva je ukrytý pajdulák, jen je třeba ho z něj dostat ven,“ říká Hanka, mezi jejíž pracovní nástroje patří nejen dláto, ale také motorová pila či sochařská palice.  

Mohlo by se vám líbit

Řemeslo: Díky kůži si zamilujete své nitro. Kůže totiž přijme váš styl života

Galerie: Galerie: Kouzlo tradičního řezbářství

16 fotek 17 fotek