Bjůty déj

Hlavně u toho neplánovat, co budu dělat k večeři, a nemuset odpovídat na otázky „Kde je šroubovák?“ a „Kams mi dala tepláky?“. Neposlouchat sáhodlouhé vyprávění o tom blbečkovi z vedlejší třídy a jak mu učitel schválně nadržuje. Přemýšlet jen o sobě a své vnitřní dokonalosti, které já dnes prostřednictvím dne pro krásu dám zazářit i navenek.

Zbylo mi z loňska něco málo dovolené, i rozhodla jsem se, že po hysterickém vypětí svátků klidu a pohody a po lednové uzávěrce v práci si i já musím dopřát takový krásný a klidný soukromý den. Na pátek jsem si v práci nahlásila dovolenou, ale nikomu jsem to neřekla, aby mě nikdo nemohl rušit návštěvami ani telefonem. Plán byl jednoduchý – pomalé probouzení v tichém prázdném bytě, dlouhá klidná snídaně a pak vlasy, nehty, paty, masky, vlasy, chlupy… Celé dopoledne s voňavými krémíčky a pastičkami, k tomu tichounce hraje rádio a káva se stále přihřívá…

Ráno dcera odešla do školy, ani si nevšimla, že jsem doma schovaná v posteli. Slastně jsem se zachumlala pod peřinku k poslednímu kolečku ranní dřímoty. V půl deváté telefon. Hlásek blijásek mi třeslavě oznamuje: „Maminko, mně je strašně špatně a paní učitelka říkala, že mám jít domů…“ Takže se rychlostí blesku oblékám a jdu si vyzvednout své bledé a škytající dítě. Cesta domů je závod mezi rychlostí rozhrkaného autobusu a tlakem virů na rozhoupaný žaludek mého ubožátka. Vyhrajeme, ale jen taktak a před naším domem zdobíme zákoutí u popelnic zbytky snídaně. Držím opocené čelo a aktovku a myslím s trpkostí na svůj den pro krásu. Doma uvařím dietní čaj a slepičí polívku, strčím dítě pod deku a pustím pohádky v televizi. A když už je pleťová maska a olejový zábal na nehty v nedohlednu, možná bych si mohla číst. Aha, tak ne, místo čtení budu převlékat postel a prát pozvracené povlečení. Uklízím celý zbytek dopoledne.

V půl druhé telefon – matka: Budeš dneska dlouho v práci? Mně je hrozně špatně… Srdce, plíce, játra, klouby. Tak se obleču a jdu jí vyvenčit psa, uklidit kuchyň a uvařit večeři. A zalít kytky. A zamést. A pověsit prádlo… V pět se jí vytrhnu ze spárů, protože to už mi dcera potřetí volá, že se vzbudila, je jí líp a má hlad. Máti mi zopakuje, jak se správně starat o nemocné dítě a v čem dělám ve výchově ty nejhorší chyby, takže mě děti k stáru opustí a já zemřu osamělá a nikdo mi vody nepodá.

Jdu nakoupit, protože rekonvalescent musí mít hodnotnou a pestrou stravu. Sobě koupím lahev levného vína. Doma podávám večeři, poklízím kuchyni a poslouchám, kdo se kdy ve škole poblil a jak to vypadalo. Večer si otevřu víno a stále chlupatá, fousatá a strupatá ho vypiju. Zaplať bůh, že můj bjůty déj je za mnou – bolí mě celé tělo a po víně se mi točí hlava a zvedá žaludek. Myslím, že bjůty víkend bych ani nepřežila…