Přistihne rodiče při nevěře. Ví, že má táta milenku nebo že máma někoho jiného. A místo aby se problém řešil mezi dospělými, uslyší: „Hlavně to neříkej druhému rodiči.“ Dítě se tak ocitá v pasti, ze které neexistuje dobré východisko. Psychoterapeut Martin Zikmund v podcastu 13 hříchů rodičovství vysvětluje, proč je nepřípustné dělat z dítěte důvěrníka, prostředníka nebo dokonce terapeuta.
Nevěra je sama o sobě bolestivou zkušeností. Ještě mnohem komplikovanější ale může být pro dítě, které se o ní dozví. Může rodiče přistihnout, najít zprávy nebo mu samotný rodič svou nevěru prozradí. A někdy přidá ještě větu: „Hlavně to neříkej mamince.“ Nebo tatínkovi. „To je strašné,“ reaguje psychoterapeut Martin Zikmund. Dítě se v takové chvíli dostává do situace, která je pro něj psychicky téměř neřešitelná. Když tajemství zachová, má pocit, že stojí na straně rodiče, který mu ho svěřil. Když ho prozradí, může mít zase pocit, že druhého rodiče zradilo. „Na tohle bohužel neexistuje univerzální recept. To dítě je strašně zraněné. To je strašná zrada. Veškeré ideály o tom rodiči okamžitě končí,“ vysvětluje Zikmund. Dítě přitom za partnerské problémy rodičů nenese žádnou odpovědnost. Přesto se může cítit, jako by právě na něm záleželo, co se s rodinou stane.
Podobně problematická je situace, kdy se rodič dítěti se svou partnerskou krizí opakovaně svěřuje. „Představ si, co mi tatínek zase provedl. Má jinou ženskou. Víš, jak mi tím ubližuje,“ uvádí Zikmund příklad toho, jak může rodič dítě vtáhnout do konfliktu. Jenže co s takovou informací může desetileté dítě dělat? Nemá zkušenosti ani pravomoc situaci vyřešit. Přesto cítí potřebu rodiče, který pláče nebo trpí, uklidnit. „Dospělí mají řešit problémy s dospělými,“ zdůrazňuje psychoterapeut. Rodič má podle něj možnost obrátit se na partnera, přátele, psychoterapeuta nebo párového terapeuta. Dítě ale takovou možnost nemá – a hlavně by ji mít nemělo.
Zůstáváme spolu jen kvůli tobě
Velkou zátěží je také věta, kterou děti slýchají poměrně často: „My spolu zůstáváme jen kvůli tobě.“ Podle Zikmunda je to zásadně špatně. Dítě totiž může získat pocit, že právě ono rozhoduje o tom, zda rodina zůstane pohromadě. Pokud se rodiče rozvedou, může si dokonce myslet, že rozvod zavinilo. Pokud naopak zůstanou spolu, může mít pocit, že je za jejich společný život zodpovědné. „To dítě má nějakou záhadnou nadpřirozenou schopnost a moc ovládat dva dospělé lidi, nebo jako co?“ říká Zikmund. Problém navíc není vyřešený jen tím, že se rodiče nakonec nerozvedou. Pokud spolu zůstávají v neustálém konfliktu a dítě používají jako prostředníka, může pro něj být takové prostředí velmi zatěžující.
Nejstarší dítě může po rozvodu nebo rozpadu vztahu snadno převzít roli, která mu nepřísluší. Syn začne být matce „mužskou oporou“, dcera zase může převzít část povinností matky a starat se o domácnost či mladší sourozence. „Když je někdo ve dvanácti nebo v deseti letech vyzrálý, není to dobrá zpráva,“ upozorňuje Zikmund. Dítě má mít prostor na kamarády, koníčky, první lásky i obyčejné dětské chyby. Nemá být náhradním partnerem ani psychologem vlastního rodiče.
Následky si může nést do dospělosti
Pokud se dítě naučí, že jeho vlastní emoce jsou méně důležité než pocity rodičů, může tento vzorec přenést i do vlastních vztahů. „To, v čem rodina, ve které vyrůstáme, je pro nás normální. Tím definujete, co je pro dítě normální vztah. A bude ho chtít pak taky tak,“ vysvětluje psychoterapeut. Dítě, které se naučilo především uklidňovat druhé, může mít později problém vnímat a prosazovat vlastní potřeby. A může znovu vyhledávat vztahy, v nichž přebírá zodpovědnost za emoce partnera. „Rozvod není tragédie, pokud je civilizovaný. Někdy je to mnohem lepší řešení než zůstat spolu za každou cenu,“ říká Zikmund. Nejdůležitější podle něj je, aby rodiče dokázali své partnerské problémy řešit mezi sebou a dítě z konfliktu vynechali. „Dítě za to nemůže. Když jste si ho pořídili, je s tím spojená nějaká zodpovědnost. Vy musíte být dospělí.“
Více o tématu se dozvíte ve dvanácté epizodě podcastu 13 hříchů rodičovství
Doporučujeme
reklama
Kdo je Martin Zikmund?
Vystudoval telekomunikační techniku na FEL ČVUT v Praze a podnikání a management v průmyslu na MÚVS ČVUT v Praze. Po 15 letech v byznysu se začal věnovat psychoterapii, absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu, Rogeriánský psychoterapeutický výcvik v Diakonii CČE a desítky kurzů a sebezkušenostních seminářů v Česku i v zahraničí. Dlouhodobě se věnuje spolupráci se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce v oblasti pracovní medicíny a témat ohledně stresu a rezilience. Více se o něm dozvíte na martinzikmund.cz.
Zdroj: Rozhovor s Martinem Zikmundem
Marianne Talk s Beatou Rajskou: Co nám v oblékání nejvíc ubližuje a jak to zachránit
