Zpěvačka Bára Basiková (63) je legenda, femme fatale – a také milující trojnásobná maminka, spisovatelka a duší jižanka. Jak se těší z první vnučky, proč nechce být jako svoje máma a jaké to bylo, když o ní Helena Třeštíková točila časosběrný dokument, který je aktuálně v kinech?
Vy máte ráda teplo, léto a jih, že?
Léto miluju od dětství. A od té doby, co cestuju po světě, jsem si oblíbila jižní země. Hlavně jejich podnebí – slunce, moře a teplo. Když svítí slunce, jsem mnohem lépe psychicky naladěná a vše prožívám úplně jinak. Od října do dubna tady vždycky trpím, tma a chlad mě deprimují. Tíhnu k jihu a snažím se tam pobývat mnohokrát do roka, ať už je to Španělsko, Itálie, nebo moje milované Řecko. Uvažuji o tom, že v dohledné době se na jih na tu „ošklivou“ část roku odstěhuju. Že si tam pronajmu nebo koupím nějaké bydlení. Synovi bude příští rok osmnáct, už to bude dospělý člověk, který nebude tolik potřebovat mou pomoc. A já si budu moct konečně taky urvat něco pro sebe.
To jsou odvážné, ale krásné plány.
To ano. Navíc už mám první vnučku. Děti pro mě vždycky byly to první a nejdůležitější a mám radost, že naše ženská linie pokračuje. Představuju si, že by tam za mnou mohly dcery jezdit i s dětmi.
Bára Basiková se narodila roku 1963 v Praze. Už v 80. letech se proslavila díky svému působení v kapele Precedens a Stromboli. Zpívá operní árie i rockové balady, na kontě má 19 sólových alb. Bez jejího hlasu by se neobešly ani české verze muzikálů Jesus Christ Superstar, Kleopatra nebo Johanka z Arku. V roce 2021 knižně vydala zápisky ze svého blogu pod názvem Když skočíš, já taky. Bára Basiková má tři děti a jednu vnučku.
Přesto byste s nimi ale asi nebyla tolik jako teď...
To je fakt, ale čas rychle běží a já nevím, kolik mi ho zbývá, to nevíme nikdo nikdy. Nechci, aby to působilo sobecky, ale celý život jsem mnohé obětovala právě rodině a dětem, takže teď bych si chtěla s dovolením něco dopřát i sama pro sebe. Navíc jsem si už ověřila, že nemám problém cestovat sama. Samozřejmě to je vždycky lepší s partnerem, kamarádkou nebo právě s dcerami, ale jde i zabalit si kufr a letět sama. A sama pro sebe si to vychutnávat. Člověk se usebere, je se svými myšlenkami a pocity. Taková jsem od dětství, vždycky jsem bývala ráda sama.
Co na sólo dovolené děláte? Moje kamarádka tam píše básně – nebo jen tak sleduje dění kolem.
To je přesně ono. Procházet se, všímat si, jak se lidé chovají, jak mluví, jak vypadají, jak se oblékají. Ochutnat místní kuchyni, chodit do muzeí a galerií. Nebo si sednout na zahrádku kavárny a pozorovat šrumec na ulici. A courat po obchodech, pochopitelně. My ženy to tak máme, tak proč si neudělat radost? Přiznávám, že si pořizuju dost oblečení a doplňků, ale taky jsem si na to vždycky vydělala sama.
Už vás dcery také rozmazlují, nebo jen vy je?
Právě že se to krásně otočilo. Dokud byly děti a pak studentky, dopřávala jsem jim. Ale myslím, že v rozumné míře. Snad se mi zároveň podařilo vychovat je ke skromnosti a k tomu, aby si vážily nejen materiálních věcí, ale i všeho, co člověk dostane. Přijímat to s úctou a uvědomovat si, že nic není jen tak. A zároveň jsem jim dopřávala, protože jsem si to mohla dovolit a sama jsem takové dětství neměla. Jednak jsem vyrůstala v totalitě, jednak jsme neměli peníze. Takže mě těšilo, že měly krásné dětské pokojíčky, a hlavně jsme hodně cestovaly. Když dospěly, začaly obdarovávat a hýčkat zase ony mě. Nejlepší je, když někam vyrazíme všechny tři. Oceňuju, že je to se mnou pořád baví a máme si co říct. Že stále máme pouto, napojení. Se synem je to zase trochu jiné.
Už mnoho let jsem soběstačná a populární. Já na to vůbec nedbám, ale muži to těžce snášejí.
V čem je to jiné?
Kluci jsou prostě pozadu, jako by se vyvíjeli podle úplně jiného harmonogramu. Na nic nespěchají, spoustu věcí vůbec neřeší, nepovažují je za důležité. Nejsou tak sdílní jako ženy, a to ani mezi přáteli. V ženském přátelství se často svěřujeme opravdu do detailů, ženská síla je hodně v podpoře a chápání. Ale syn je vůči mně zase neuvěřitelně ochranitelský, je to gentleman. Je mu sedmnáct, už dorůstá v muže, nicméně dcery v tomhle věku už byly hotové ženy. Praktické, moudré, rozumné. Nemusela jsem jim nic moc vysvětlovat, vše chápaly samy od sebe, byly samostatné, kdežto Theo je ještě napůl dítě. Podle mého pozorování jsou muži dospělí tak ve čtyřiceti letech. Ale k gentlemanství syna vedu odmalička a cíleně. Až mi jednou přivede svoji vyvolenou, chtěla bych, aby byla spokojená a byla s ním šťastná. Aby se k ní hezky choval a uměl se o ni postarat.
Foto: Ondřej Košík
Bára má na sobě šaty Leeda
Mě generace teenagerů plní velkým optimismem, jak ji vnímáte vy?
Jsou kosmopolitní, zdravě sebevědomí, máloco je zaskočí, umějí být flexibilní. Ale co bych viděla jako negativum – moc se jim nechce pracovat a leckteré nároky a požadavky těžko snášejí. My jsme byli mnohem odolnější. Rodiče nám řekli – tohle prostě uděláš, přes to nejede vlak. A zrovna tak na praxi nebo brigádě. Neexistovalo – ne, neudělám. No tak jdi a na tvé místo přijde někdo jiný. Kdežto na dnešní mladé se musí opatrně, zlehka. Setkávám se s tím i v divadle. Přijímali jsme nové lidi do souboru, a zatímco my jsme zvyklí, že za zkoušení představení nedostáváme honorář, je to zaráží. I to, že zkoušíme od devíti do jedné, pak je pauza na oběd, po které pokračujeme do pěti, no a pak se rozprchneme na večerní koncerty. To jim připadalo nepředstavitelné. Bouřili se, že tahle choreografie je těžká, padaly výroky typu – v tomhle kostýmu já zpívat nebudu. Chápu, že mají větší sebevědomí a chtějí se prosadit, ale měla by tam být i pokora, respekt a schopnost poznat hranici toho, kdy se můžu ozvat a kdy mám držet pusu a vážit si pracovní nabídky. Některé z nich jsme museli nakonec vyhodit, jinak to nešlo. Vše přitom začíná v rodině, výchovou. S Theodorem to mám na denním pořádku, když řešíme brigády. Aby si to nepředstavoval jako Hurvínek válku – že na něj všude čekají s otevřenou náručí a bude mít vše, co si pomyslí. Často bývá rozladěn.
Sama jste měla těžké dětství. Jak na toto období zpětně pohlížíte?
Musím to rozdělit na vztah s tátou a s mámou. Skutečně nebyla „ta maminka“, nemohla za to, nebyla tak vychovaná ani nastavená. Nechtěla děti, v osmnácti nevěděla, co sama se sebou, natož co s dítětem. Byla nezralá, bylo to celé špatně. Takže tam byla nula. Cítila jsem od ní spíš vzdor, nerozuměla mi, asi ani nechtěla, vlastně jsem ji moc nezajímala. Docházelo i na fyzické tresty, to bylo smutné. Táta byl její pravý opak. Byl o deset let starší a nás – mám bráchu a nevlastní ségru – měl z hloubi srdce rád. Naslouchal nám, povídal si s námi, ve všem nás podporoval. Věnoval se nám, hrál si s námi, chodil s námi na procházky a výlety. Na tenhle model jsem instinktivně navázala při výchově svých dětí. Hlavně jsem nechtěla dělat nic z toho, co dělala máma. Taky jsem úplně jinak založená, na děti jsem se těšila mnoho let. Trochu nečekaně mi do toho skočila kariéra, nicméně i když jsem byla šťastná, že můžu zpívat a živit se tím, děti byly důležitější. Jako hranici jsem si stanovila třicáté narozeniny.
To vyšlo, a navíc se vám narodila rovnou dvojčata.
Ano. A skutečně jsem je vychovávala s velkou láskou, citlivě, ohleduplně, demokraticky, a syna později taky. Spousta lidí mě kárala, že jsem příliš hodná a tolerantní, ale jsem přesvědčená, že dítě potřebuje laskavou náruč, pohlazení, pochopení, podporu. A nikdy žádné tresty, natož násilí. Ani verbální, natožpak fyzické. I dramatické situace se dají řešit s klidem, ne v afektu. O všem se dá mluvit. Chce to trpělivost, ale tu já s dětmi mám.
Kde jste ji brala, když děti dospívaly?
U dcer ani nevím, že měly nějakou pubertu, u chlapečka to bylo divočejší, ale nikdy jsem jeho vzdor neoplácela svým vzdorem nebo křikem, vztekem, hysterií. Když byl ještě malý a válel se v hračkářství na zemi, podivila jsem se a řekla: hm, tak to je zajímavé, to jsme tady ještě neměli. Moje nejčastější věta byla „tohle holčičky nedělaly“. Ale nikdy mě to nerozhodilo. Vzala jsem ho do náruče, postavila na nohy a nechala ho vykřičet. Když se scéna odehrávala doma, utekl do pokojíčku a bouchl dveřmi – a stejně za chvíli vylezl. Pokud měl nějaké dramatické chování, nereagovala jsem na něj. Až ho to donutilo přijít a omluvit se. Já jsem to totiž dělala taky. I dospělý člověk je omylný, ale musí to uznat a umět se omluvit. Tím dáváte dítěti vzor. A taky jsme si s dětmi všechno říkali a nic moc jsem jim nezakazovala. Vyjádřila jsem svůj názor, ale rozhodnutí bylo na nich. Musím říct, že s dětmi mám krásný vztah, jsem za to vděčná a je to moje všechno. Na rozdíl od mužů, tam se to nepovedlo.
Zatím!
No nevím, už si nedělám iluze. Ale je to vyvážené a na to já věřím. Člověk nikdy nemůže mít všechno. Někde vám osud nebo Bůh nadělí a někde zase ubere. A tak je to v pořádku. Měli bychom si vážit toho, co máme, a nerouhat se.
Čemu ty, jak říkáte, nepovedené vztahy připisujete?
Myslím, že tam bude i můj problém. Naši se brzy rozvedli, tatínek se odstěhoval a de facto jsem o něj přišla. A měla jsem k němu velkou citovou vazbu. Zemřel, když mi bylo dvacet sedm, a dodnes mi strašně chybí. Je tolik věcí, které bych si přála s ním probrat! Stává se, že dívky, které mají v tátovi vzor a ideál muže, ho pak možná „hledají“ a vybírají si partnery podle tohoto klíče. Což je špatně. Další věc je ta, že jsem už mnoho let soběstačná a populární. Já na to vůbec nedbám, ale muži to těžce snášejí. Ne všichni, ale většina ano. Je to takový paradox: za to, zač mě na začátku obdivovali – že se kolem mě točí pozornost a jsem nezávislá, silná žena –, mě nakonec nesnášejí. Ale nestěžuju si. Z každého ze tří manželství jsem si vzala to dobré, ze dvou manželství mám báječné děti a se třetím manželem jsme dodneška kamarádi. Protože Theo je pořád mezi námi. To špatné jsem vytěsnila, nemá cenu se tím zabývat. Co bylo, bylo. Vzpomínám na to hezké a netrápím se tím. Žiju teď sama a vlastně je mi už jedno, jestli někdy bude nějaký partner, nebo nebude. Ten pocit svobody je úžasný. Že už je mi to vážně fuk.
Teď vás navíc čeká nová etapa.
Ano, mám ráda změny a výzvy. Na rovinu přiznávám, že jsem na děti možná až moc fixovaná, někdy dávám city najevo příliš a musím si uvědomovat, že holky už jsou dospělé ženy, mají svoje partnery, domácnosti, profese. To musím respektovat a nesmím moc otravovat. A vím, že to bude s odchodem Theodora těžké. Když odcházely z domova holky, bylo jim dvacet a synovi byly tři. Trpěla jsem jejich odchodem, ale považovala jsem to za správné. Myslím si, že dvacátý rok je ideální na to, aby děti vylétly z hnízda.
Ano, odešly spolu, po maturitě, dokonce si na chvíli společně pronajaly byt. S Theodorem jsme taky předběžně domluveni, že se ve dvaceti postaví na vlastní nohy. I když ho mám doma jen ob týden, vždycky jsem šťastná, že tam je. Jakkoli už není můj a já si to musím uvědomovat. Ale přiznávám, že se toho bojím, v tomhle jsem asi až přecitlivělá. Když se stěhovaly holky, vynahradil mi to on, kdežto teď budu sama. Ale člověk musí děti jednoho dne pustit, nemůžu být sobec, který pro svoje potěšení chce mít chlapečka doma. Nejsem zastánkyně modelu, kdy chlapci žijí u svých matek i ve třiceti.
A jak už jste říkala, konečně se budete moci věnovat sama sobě.
Na to se moc těším. Ráda cestuju, ráda chodím do divadla, na koncerty. Vrchol blaha je pro mě chvíle, kdy ležím na lehátku, kolem zpívají ptáci nebo šumí moře a já si čtu.
Začátkem února se vám narodila první vnučka. Jak si jí užíváte?
Moc, hlídám ji od miminka. Jsem ráda, že mi Anička, její maminka, důvěřuje, ovšem je to velká zodpovědnost. Je to úplně jiné, než když jsem měla vlastní děti. Ke svému miminku přistupujete samozřejmě a s jistotou. Ale tady máte mnohonásobnou zodpovědnost, protože cokoli nastane, neřešíte to vy, ale bude to muset řešit vaše dcera. Samozřejmě je to krásné, včetně toho, že mám holčičku na pomazlení a pak ji zase odevzdám. Přes noc jsem ji ještě neměla, ale přes den mnohokrát. Je strašně hodná, jako bývala Anička.
Bavili jsme se o partnerech. Co vám dává mužské přátelství?
Je jiné, ale taky bezvadné. Protože se celý život pohybuju v umělecké branži, mám mezi muži spoustu přátel, ať už jsou to muzikanti, herci, nebo zpěváci. Je to dar, jelikož kamarád vám řekne věci, které by vám partner neprozradil. Ať už jde o vztahy, nebo o chlapské pocity, názory, představy. Často se dozvídám věci, které by mě vůbec nenapadly.
Existuje někdo, v kom máte skutečnou oporu? A potřebujete ji vůbec?
Ani ne. Ale vím, že kdybych potřebovala, mám nejmíň deset báječných kamarádů, kterým můžu zavolat a říct – hele, pojď na kafe, jsem v maléru nebo mám trápení. Ale takhle to mám i s několika kamarádkami, z branže i mimo ni.
17. září vstoupil do kin dokument Heleny Třeštíkové o vašem životě. Jaký jste měla pocit, když jste ho viděla poprvé?
Helenka mě oslovila v roce 1995 na základě rozhovoru, kde jsem se svěřovala, že táhnu celou čtyřčlennou rodinu, že ji totálně finančně zabezpečuju, že já jsem ten chlap v rodině. Holčičkám byly tři roky, manžel byl s nimi doma a já jsem hodně pracovala. Helence to připadalo zajímavé, tak mě oslovila a dala mi čas na rozmyšlenou, protože podmínkou je naprostá otevřenost a důvěra. Dát filmaři možnost nahlédnout do soukromí, vlastně ho pustit do svého života. Kdyby to byl kdokoli jiný, odmítla bych, ale z Heleniných filmů je vždycky cítit humánní rovina a laskavost. Miluju je. A tak jsme začaly točit. Scénář neexistoval, ten píše život, to je ten nejlepší scenárista. Točily jsme zkrátka to, co přicházelo.
Když v roce 2021 dotočila první film a pozvala mě do střižny, byla jsem lehce zaskočena. Vidíte staré záběry a díváte se na člověka, kterým už vlastně nejste. Slyšela jsem, jak říkám věci, které už si dnes nemyslím. Ale to je právě zajímavé. Viděno zpětně, ne každý krok je správný, ale tak co? Každý se někdy dostal do potíží nebo malérů. Hela mě točila takovou, jaká jsem. Díky tomu jsme se maximálně sblížily. Helu nelze nemilovat, to je tak citlivý, empatický, taktní člověk! Znám její děti i manžela, ona zná celý můj život. Jsem za to přátelství nesmírně vděčná.
Foto: Ondřej Košík
Bára má na sobě komplet Naniche
Který moment pro vás byl nejsilnější?
Asi vidět holčičky, když byly malinké. To mě vždycky naplní láskou a dojetím, protože je to už všechno pryč, ale i pocitem štěstí, že jsem to zažila. Jsou tam i záběry z porodnice, když se narodil Theodor. Díky Hele mám svůj život zachycený jako kroniku.
A co teď chystáte vy sama?
Pořád koncertuju. Mám několik partiček, se kterými zpívám, ať už je to kapela, která mě doprovází už patnáct let, nebo projekty s Michalem Pavlíčkem. Také hostuju s nejrůznějšími orchestry, s bigbandy i „symfoňáky“, protože mám pestrý repertoár. A moc si to užívám. Koncerty jsou stejně nejvíc. Ráda střídám festivaly pro deset tisíc lidí s komorními akcemi, třeba v pražské poetické kavárně Viola.
Té teď dává novou tvář režisérka Beata Parkanová. Jak jste se dostaly ke spolupráci?
Byla jsem tam na krásném představení podle básnické sbírky Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ. Je to nádherné představení o náhlé smrti jeho ženy. David Matásek s Jenůfkou Bokovou to zahráli fantasticky, to by měl vidět každý. Je to komorní, intimní a tak silné! Po představení jsme si sedli ve foyer a Beata Parkanová se mě zeptala, jestli bych tam taky nechtěla mít program. A já na to, že strašně ráda. Domluvily jsme se na recitálu s klavírním doprovodem. To prostředí miluju, mám lidi hned před sebou, můžu si s nimi povídat. Chci to trochu odlehčit, aby to nebylo patetické, když zpívám smutné písničky nebo mluvím i o smutných věcech.
A co vaše psaní? Jste autorkou dvou knih, přibude k nim další?
Témat by byla spousta, ale nepíšu nic. Pustím se do toho, až ukončím pěveckou kariéru.
Pochvalujete si ovšem, že hlas se vám stále zlepšuje.
To je pravda. A to se občas účastním divokých večírků, kdy vykouřím krabičku cigaret. Jinak kuřačka nejsem, jen někdy zhřeším. Jsem ráda, že hlas je pořád pružný, zní. Možná je to tím, že jsem se dřív věnovala klasice, což obnáší techniku i hlasovou hygienu. Umím s hlasem zacházet, neničím si ho. Dokud bude fungovat, budu zpívat, ale do budoucna to omezím a budu si žít svůj sen. A jestli ještě něco napíšu? Proč ne. Pro mě není problém sednout si a začít psát. Jen je pak dobré věnovat se tomu intenzivně a na to jsem měla čas naposledy za covidu. Anička mi tehdy založila blog, texty mi redigovala a nakonec vyšly knižně, pod názvem Když skočíš, já taky. Teď tomu nechávám absolutně volný průběh.
Jedna osobní otázka na závěr: Kde ve vztazích s muži leží hranice mezi přátelstvím a láskou?
To je velice ošemetné a těžké. Mým dlouholetým blízkým kamarádem, se kterým jsme se měli skutečně velmi rádi, byl Petr Muk. Oba jsme Vodnáři, naše kariéry běžely paralelně a přátelili jsme se mnoho let. Přerůstalo to v lásku, ale nikdy jsme tu hranici nepřekročili. A musím říct, že toho dodneška lituju. Strašně moc. Mám ještě jednoho nebo dva takové kamarády, kde to je na hraně. Vnímám to tak, že musí chtít oba. Ale co se stane pak? Jestli se to kamarádství nepokazí? Nebo z toho bude láska a vztah, partnerství místo přátelství? Opravdu nevím. Ale čím jsem starší, tím víc lituju ne toho, co jsem udělala, ale co jsem neudělala. A dodneška mě mrzí, že jsem Petra Muka nesvedla.
17. září vstoupil do kin časosběrný dokument Heleny Třeštíkové Bára Basiková. Dokumentaristka sledovala zpěvačku několik desítek let. Výsledkem je autentický filmový deník, který odhaluje zajímavé momenty z Bářina života, včetně doposud nezveřejněných záběrů, a vykresluje její osobnost nejen jako známé zpěvačky, ale i ženy a matky.
Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Pocit svobody, který teď zažívám, je úžasný“ v časopise Marianne 08/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Co chtějí muži od žen a ženy od mužů? Terapeuti Michal a Michaela Bartošovi vysvětlují, proč si často ubližujeme
