Jak fungovat v rodině, do které si oba partneři přivedou děti z předchozích vztahů? Michaela a Michal Bartošovi mají se životem v sešívané rodině vlastní zkušenost. Ve druhém díle Marianne Talk vysvětlují, proč není dobré snažit se nahrazovat dětem jejich rodiče, jak nastavit společná pravidla a proč je pro pocit bezpečí dětí zásadní především fungující vztah dospělých.
Když jste se poznali, oba dva už jste za sebou měli zkušenost manželství. Michal do něj přivedl jedno dítě, Michaela tři. Tvoříte tedy tzv. sešívanou rodinu. Zazněla někdy z úst vašich dětí věta: Ty mi nemáš co poroučet, nejsi můj táta/moje máma?
Michaela: Nikdy. Ale pravdou je, že ne vždy to bylo úplně růžové. Když jsme se brali, tak Michalovu synovi bylo patnáct, byl jedináček. Moje děti byly o dost mladší. Michalův syn poměrně záhy přešel k nám, takže jsme najednou byli opravdu velká rodina.
Jak se vám podařilo tak velkou rodinu ukočírovat?
Michal: Museli jsme nastavit pravidla a hranice. To znamená, že naše děti věděly, že když se něco řekne, tak to platí, že se nestane to, že Míša něco řekne a já to povolím a naopak. Děti viděly, že my dva držíme spolu, jsme čitelní a máme se rádi. A tím jsme pro ně vytvořili bezpečný prostor, ve kterém jim je dobře.
Když říkáte, že jste nastavili pravidla, co konkrétně to znamenalo?
Michaela: Mimo jiné to byly praktické věci související s chodem domácnosti. V takto velké rodině vám opravdu nezbývá nic jiného než rozdělit úkoly a kompetence. Takže jsme ty starší děti zapojili do vaření, naučili jsme je, jak si vytřídit a vyprat prádlo, zapisovat vše, co je potřeba zařídit kolem školy a kroužků a tak dále. Díky pocitu odpovědnosti dětí cítily, že mohou věci ovlivňovat, posouvat a občas i měnit, že mají na našem společném životě taky svoji zásluhu.
Je vůbec možné mít všechny děti stejně rád/a?
Michaela: Nejsme roboti, takže nikdy nikoho nemůžeme mít rádi stejným způsobem, to zkrátka není možné. Ale zároveň musím říct, že je nám všechny ráda a ke všem mám hluboký vztah. Ale nenahrazuji mámu Michalovu synovi. Vždycky jsem se vnímala jako osoba pečující, která mu může do života něco dát, ale nikdy jsem se nechtěla pasovat do role jeho rodiče.
Michal: Ani já jsem se nikdy nesnažil nahradit otce Míši dětem, protože svého otce mají. Bylo mi jasné, že to není moje role. Moje role je být pro ně průvodcem.
Jaké další rady byste dali rodičům sešívaných rodin na základě svých poznatků?
Michal: Rozhodně je třeba, aby ti dva partneři byli jednotného názoru a jednotného postupu.
Michaela: Z mojí zkušenosti vím, že je potřeba dát tomu čas. Otevřít srdce, nemít předsudky a uvědomit si, že ne všechno jde hned, věci mají svůj vývoj. Nová rodina si vždycky nějaký čas sedá.
Michal: S tím naprostou souhlasím, je potřeba dát tomu šanci a uvědomit si, že to není stejné jako v minulé rodině s ex-partnerem nebo s ex-partnerkou. V nové rodině se nastavují jiná, nová pravidla, to je úplně jiná energie než v původní rodině. A znovu musím zdůraznit, že hodně důležité je, aby to mezi dvojicí dospělých fungovalo, protože jedině tak se vytvoří pole důvěry, ve kterém se všechny děti budou cítit bezpečně.
Proč se dítě v roli obětního beránka nikdy nezavděčí
Jakou neplechu může v rodinné konstelaci způsobit narcistní rodič
Jak se vymanit ze starých rodinných vzorců a vzít život do svých rukou
Michal a Michaela Bartošovi jsou spisovatelé, terapeuti a badatelé v oblasti vztahů. Mají na kontě 140 000 prodaných knih a 17 let zkušeností. Sami sebe charakterizují jako tvůrce a průvodce v oblasti cest ke smysluplnému životu.
Zdroj: Rozhovor s Michaelou a Michalem Bartošovými
